RECENZE: Satan přichází. Znovu a po osvědčené linii

Uctivý, věrný, oddaný původní verzi – možná až zbytečně. Ale přitom vůbec ne špatný. Takový je horor Satan přichází.

Ve srovnání se svým klasickým předchůdcem Přichází Satan! změnil pouze režiséra a herce. Ne nadarmo stojí pod scénářem v obou případech stejné jméno: David Seltzer.

Satan přichází

60 %

USA, režie John Moore, hrají Mia Farrowová, Julia Stilesová, Liev Schreiber, David Thewlis, titulky, 110 minut.

Kinobox: 54 %

IMDb: 5.5

A stejně tehdy jako nyní platí, že historka o adoptovaném dítěti – zakukleném Antikristovi – zůstává originální, nosná a vděčná. S dokonalým nápadem není radno experimentovat, takže tvůrci nové verze ponechali děj téměř beze změny, "pouze" jej odvyprávěli znovu.

Pamětníkům se zřejmě nezavděčí, přesto v daném žánru odvedli solidní práci. Režisér John Moore umí dávkovat napětí a náladu kreslí vskutku strašidelně, někdy vyděsí i diváka, jenž příběh zná. Dokonce už od úvodních titulků rytmizovaných dramatickou hudbou slibuje větší vzruch i spád než Šifra mistra Leonarda.

Satanská EU
Šikovně si tvůrci poradili se symboly jež mají ohlašovat satanův příchod: v proroctvích tak našli útok z 11. září, vlnu tsunami i roztomilé rýpnutí do Evropské unie v podobě zvěstované římské vlády, již tu rozšifrovali jako římské smlouvy stojící u vzniku sjednocené Evropy. Řím také hostí první, nevtíravě připravovanou tragédii v dopravní zácpě.

Ostatně právě detaily nenápadného strašení, nikoli "bafání" zpoza rohů, patří k ozdobám snímku. Na nervy útočí mlha v parku, bota oběšené chůvy, vrčící pes u postýlky, úprk zvířat v zoo. Rovněž Česko a Praha "hrají" výjimečně přiléhavě: na rozdíl od produkcí, jež u nás hledají jen povšechně malebné kulisy za levné peníze, tady metropole účinkuje zcela přízračně – stojí za to podívat se, co lze vykouzlit z kostela svaté Ludmily či vltavské náplavky.

Jen někdejší Palác kultury coby americká ambasáda vypadá z tuzemské zkušenosti nepřirozeně, ač jinak přesně odráží chladně odtažitou náladu světa diplomacie, velkých odcizených prostor bez důvěrnosti a bezpečí.

Úřednický hezoun
Bohužel podobnou umělost vyzařuje i hrdina: diplomat a nešťastný otec, který v dobré vůli podstrčí své ženě místo mrtvě narozeného syna náhradníka. Liev Schreiber nemá šarm Gregoryho Pecka, jehož roli z první verze převzal, je to prostě jen dobře rostlý typ úřednického hezouna.

Zato Mia Farrowová představuje skvělou, neboť rafinovanou volbu pro úlohu pekelné chůvy: navenek mírná a spolehlivá, pouze ve výrazných očích nosí zdroj neklidu a strachu. Též její svěřenec se vyvedl, malý Seamus Davey-Fitzpatrick je nabit tichou zarputilostí, aniž potřebuje slova, a jejich vzájemné spiklenecké srozumění vrcholí v nádherné scéně, kdy kolem úst "zkrvaven" jahodami od chůvy vyjíždí na nevinně vražedné koloběžce za těhotnou matkou.

V podstatě zdržují jen dva prvky. Cizorodá postava novináře, byť v ní David Thewlis něžně trousí výroky jako "Nikdo není ateista, když mu teče do bot", a skutečnost, že hrdina příliš dlouho odmítá uvěřit v mocnosti pekelné. Ale jinak se zrodil slušný horor – škoda jen, že už podruhé.