Vítejte ve světě "runnerů" a lidí starajících se o hudební hvězdy během jejich pobytu v České republice. Ve světě, kde podáváte maximální výkon proto, aby se hvězda cítila příjemně, bezpečně a těch pár hodin, co tu u nás stráví, pro ni nebyly vzpomínky plné černé barvy.
"Já jsem nikdy nedělal toho klasickýho ‚runnera‘, kterej pobíhá po městě a shání kapele děvky nebo drogy, ale spíš jsem vystupoval v pozici jakýhosi ‚společenskýho nárazníku‘," říká Martin Skřivan, jeden z nejzkušenějších lidí v oboru, a pokračuje: "Lidi od promotérů si třeba nebyli jistí tím, co si s takovým Nickem Cavem budou říkat, a protože se s nima znám, tak jsem od nich dostal nabídku, jestli bych to nechtěl dělat. Já mám muziku hrozně rád a tohle byla možnost, jak se dostat blízko k lidem, který opravdu obdivuju. Prostě srdce krvácející."
Pravda, asi neexistuje lepší způsob, jak se dostat do blízkosti velkých jmen, ale rozhodně to není tak jednoduchá práce, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Mick Jagger: Ruším koncert
"Občas je to docela náročný, protože jste v pozici, kdy jste tam pro ně, takže oni rozhodujou o tom, co se bude dělat a jak," vysvětluje Veronika Douglas z české pobočky Universal Music. Její slova potvrzuje i Zdeněk Zahradník, majitel agentury V.I.P. Service Prague, která působí už dvacet let a jejími službami prošla spousta slavných jmen nejenom z hudebního světa: "Osobně nemám moc dobrou zkušenost s Rolling Stones, ale to bude spíš tím, že kolem nich působí doslova až neskutečnej aparát lidí. A každý si chce tu svoji práci zasloužit, takže je to samá buzerace. Jejich management si třeba nechá přistavit v deset hodin ráno auto, ale nikdo do osmi večer nevyleze. A nikdo vám nic neřekne. Člověk se bojí i jít na záchod, protože neví, jestli se někdo náhodou nerozhodne, že zrovna v tu chvíli to auto potřebuje." Zkrátka, práce plná situací, nad které se musí člověk povznést.
"Musím ale říct, že jednou už jsem to nevydržel. Šel jsem si to vyříkat s jedním z jejich lidí, a když jsem se nesetkal zrovna s lidskou odpovědí, tak přede mnou musel utéct do výtahu, i když byl vlastně širší než vyšší. Stěžoval si na mě samotnýmu Jaggerovi, kterej pak volal promotérům, že jestli budu na Strahově, tak nevystoupěj," vypráví se smíchem svoji "stouňáckou" historku Zahradník. Jasně, občas se to může nepěkně zvrhnout, ale samotní "runneři" příliš negativních vzpomínek nemají.
Siouxsie: Žádné fotky!
"Abych pravdu řekl, jsou to spíš pozitivní nebo zábavný věci. Ale to taky může být tím, že já se setkával s lidma, z nichž nikdo nebyl žádnej pitomec a navíc jsem k nim měl nějakej osobní vztah," vyjadřuje se k negativním zkušenostem Skřivan. Začínal v "hlubokých" devadesátých letech a jeho první zakázkou byli Siouxsie & The Banshees. "Tenkrát to bylo trochu jiný. Bylo pár let po revoluci a kapely sem přijížděly v domnění, že jsou někde na Divokým západě. Praha je zajímala, a tak se chodilo na procházky. Pamatuju se, jak jsem se šel tenkrát sám projít se Siouxsie, to už by ani dneska snad nebylo možný. Kamarád si ji chtěl vyfotit, ale když jsem se to pokoušel domluvit u promotérů, neprošlo to. Tak jsme si volali, kde a v kolik budeme, a on tam pak náhodou fotil krajinky."
The Stranglers: Vy tu máte KFC?
Devadesátá léta jsou vůbec plodná na historky. Čím víc se blížíme do současnosti, jejich počet ubývá. "Na všechno je míň času, všechno má svůj přesný plán. Navíc turné lidi hrozně vyčerpává. Ke všemu, co si budeme nalhávat, je na večeře a jiný podobný akce míň a míň peněz," vysvětluje Veronika Douglas a ve stejném duchu mluví i Zahradník: "Dřív se třeba hodně dělaly afterparty, ale teď si to akorát dá nějakej klub do programu, aby natáhnul lidi. Kapela se tam neobjeví. Ty si dají někde večeři a jdou se vyspat." Martin Skřivan k tomu dodává vcelku vtipnou souvislost: "Třeba když tu byli The Stranglers, byli celý natěšený, jak si projdeme Prahu. Pořád mluvili o tom, jak je to tu zvláštní, že nejsme západní Evropa, ale ani východní. No a pak vylezli na Můstku z metra a jejich basák křičí: ‚Ty vole, vy tu máte KFC?! Jdeme do KFC.‘ A žádná exkurze se nekonala."
Nick Cave: Pojďte do hospody
"Dřív to tu lidi víc zajímalo. Třeba protože tu byli poprvé. Ale dneska ti každý mladý člověk řekne, že už tu byl například s přítelkyní," připojuje svoje zkušenosti Veronika Douglas. "Ale třeba Nick Cave, ten na prohlídku Prahy nikdy moc nebyl. Já měl vždycky nachystaný takový kolečko, kdy jsem je vyvezl na Pohořelec a šli jsme přes Novej svět. A Nick asi po hodině říká: ‚Ty vole, to je nuda. Pojďte někam do hospody.‘ Tenkrát se skončilo v baru Thirsty Dog, což by fanouškům mohlo přijít docela zábavný," odkazuje ke Cavově skladbě Skřivan a pokračuje: "Na druhý straně, na Novým světě je fascinující dětský hřiště, kde skoro všichni ty umělci takovým zvláštním způsobem vychladnou. John Cale je takovej trochu neurotik a tam jako by se uklidnil."
John Cale: Úprk přes Václavák
To se rozhodně nedalo říct v okamžiku, kdy Skřivanovi utíkal po Václavském náměstí. "On měl tenkrát hrát v Lucerně a my byli domluvení, že nás tam protáhne chlapík zadním vchodem, protože John Cale má fobii z velkýho množství lidí. Byl to začátek devadesátých let, člověk s klíčema byl normální ochlasta, ale domluvili jsme se na přesným čase. Samozřejmě když jsme pak dorazili na místo, bylo tam pět zámků, petlice a náš pán nikde. Tak řikám Johnovi, že půjdeme normálně vchodem s lidma, že to bude v pohodě. Ale nebylo. Po několika otázkách 'Kam to jdeme, Martine?' se prostě otočil a začal utíkat do hotelu. Já za ním utíkal a proti mně běžel vyplašenej chlápek s klíčema. Na hotelu jsem potom musel Johna přesvědčovat, že už je to v pořádku, že se nemusí bát jít se mnou zpátky," směje se Skřivan.
Rammstein: Chceš nás zabít?
To Zdeněk Zahradník byl zase svědkem toho, jak se bojí němečtí tvrďáci z Rammstein: "Jednou jsem je vezl v Ostravě na letiště, jenže mě navigace hnala do míst, který byly strašlivě zapadaný sněhem. Takže jsem zajel do odstavnýho pruhu, vytočil na mobilu svýho kamaráda z Ostravy a chtěl se s ním poradit. Vtom kolem nás projel kamion a s náma se zatřáslo auto. Běžná záležitost, na kterou ale jejich zpěvák Till Lindemann reagoval tak, že začal zpívat asi o pět tónů vejš, než jsou u něj lidí zvyklí, a vůbec začali být všichni takoví hysteričtí, že je zabiju a tak. Já mluvím docela obstojně německy, tak jim povídám, že asi moc koukají na Kobru 11. A výsledek? V Bratislavě už chtěli jinýho řidiče. Konkrétně tyhle kluky si pamatuju, ještě když dělali předkapelu, tuším, Jethro Tull. Ty sláva docela změnila." Veronika Douglas má ale opačný názor: "Podle toho, co hrajou a jak vystupujou, jsem z nich měla trochu obavu, ale ve skutečnosti to jsou hrozně příjemný lidi. Když někdy zajedou do Prahy, klidně mi i napíšou, jestli někam nezajdeme na drink."
Gahan na cizím záchodě
Na cestách se dá vůbec zažít spousta legrace. Představte si třeba, že jdete na záchod a najdete tam Davea Gahana z Depeche Mode. Přesně to se stalo jedné polské rodině, když Zdeněk Zahradník vyzvedával Gahana v Katowicích a měl ho převést do Bratislavy. Jelikož jeho australský klávesák neměl vízum do Čech a celníci byli i přes štos podepsaných fotografií neústupní, museli se všichni společně vydat polskými Kotěhůlkami směrem na Slovensko. "Když jsme byli v těch největších končinách Polska, říká mi Dave: 'Zastav mi někde u benzinky.' Říkám mu, že tady žádná benzinka není, a on, ať jedu támhle, že se tam svítí. Přijedeme před nějaký dům, načež Gahan vyskočí z auta a rovnou dovnitř." A jak to bylo dál, už víte.
The Orb: Největší kaliči
Jestli se v hudebním byznysu něčemu hodně těžko uniká, jsou to drinky a drogy. "Musím říct, že občas se člověk potká s hodně silnými závislostmi," svěřuje se Douglas, ale dodává, že ne vždycky to musí nutně končit špatně. "Když David Urban ještě dělal Jelení příkop, trávila jsem čas s The Orb a řeknu ti, že to byla ta největší party, u níž jsem měla tu čest přihlížet. Ti kluci jeli tři dny v kuse. Přiletěli někdy odpoledne, udělalo se promo, rozhovory a v šest večer už nám v restauraci řekli, že by asi bylo lepší, kdybychom už mohli jít. Nechápala jsem, jak to můžou vydržet, ale potom jsem se nedivila, když po nich zbyl zdemolovanej pokoj na hotelu. To ani nebylo, že oni by nějak chtěli, ale zkus se udržet na nohách tři dny." Restaurační zařízení jsou vůbec vděčným místem pro nezapomenutelné okamžiky. Dobré jídlo a pití, kvalitní obsluha, příjemné prostředí a ledy tají, to je bez pochyby. Jenže v devadesátých letech bylo ohromně těžké najít podniky, které splňovaly všechny tři zmíněné podmínky.
Iggy Pop: Průměrný chřest
Iggy Pop na tohle nehrál a při své návštěvě si Martinu Skřivanovi řekl o dobrou restauraci. "Už ani nevím, kam jsme šli. Byla to taková porevoluční hogo fogo restaurace ve sklepení, která měla působit rytířským dojmem, ale ve finále to bylo úplně přiblblý. Začalo to tím, že jeho žena si objednala chřest a přinesli jí na talířku jeden chřest z konzervy. To Iggy docela koukal. Potom si objednali ten model 'kuřecí prsa s broskví a sýrem', a když dojedli, zeptal jsem se Iggyho, jak jim chutnalo. A on pronesl kouzelně dokonalou větu: 'Bylo to velmi průměrné.'" Irští U2 pro změnu nechali Zdeňka Zahradníka vystěhovat polovinu Kampa Park Restaurantu, aby se deset minut nato rozhodli, že se jim vlastně nikam na jídlo nechce.
Sex Pistols: Punk rock nad Vltavou
Sex Pistols se zase na oficiální večeři s promotéry koncertu naprosto vymkli z kloubů a začali urážet všechny v restauraci. Včetně sebe. "Já tam nebyl od začátku," vypráví Martin Skřivan, "kluci si mě zavolali až později, když viděli, že to asi nepůjde, protože si s nima neměli moc co říct. Když jsem tam přišel, Johnny Rotten už byl trochu rozjetej a povídá mi: ‚Co jsi zač, ty plešoune?‘ Tak mu říkám: ‚Já jsem učitel.‘ Načež on vykřikl: ‚Já jsem taky učitel! Učím celej svět zpívat!‘ Ale pak to začalo. Nejdřív Johnny pozurážel kromě promotérů taky kapelu, takže Glen Matlock znechuceně odešel, a potom se pustil i do hostů. Vrcholem všeho bylo, když si vybral jednoho Američana a na jeho neustálou otázku: ‚What's going on?‘ odpovídal výkřikama, že je špion."
David Hasselhoff: Koupu se v Evianu
Legendární jsou ale fámy o Davidu Hasselhoffovi. Nezapomenutelném plavčíkovi, hrdinném majiteli mluvícího vozu a autorovi nepochopeného videoklipu Hooked On The Feeling. Co si budeme nalhávat, na světě je možné všechno, a tak koncem devadesátých let byl u nás tenhle pán hodně populární. A říká se, že když tu byl podruhé, aby si vyzvedl svou zlatou desku a nazpíval duet s Helenou Vondráčkovou, zašel si takhle do restaurace zarelaxovat. Člověk se toho večera mohl nejenom dozvědět, že všechno ve videoklipu k Hooked On The Feeling má své opodstatnění, ale hlavně také být svědkem toho, kterak David Hasselhoff střídá u klavíru najazzlého pianistu a spouští svůj vlastní setlist "pod vlivem". Kolem Hasselhoffa se vůbec točí spousta zajímavých věcí. Nikdo z Universalu vám nic nepotvrdí, nicméně Veronika Douglas se při historce o vodě Evian potutelně usmívá. Seriálový Michael Knight si totiž prý u labelu objednal několik desítek litrů Evianu, protože se v něm toho času koupal. Už jenom představa, jak se několik lidí tahá s minerální vodou, aby mistr měl kde smočit tlapičky, je smrtící.
Dylan, Bono, Bowie: Vlezu vám na záda
Ale nejsou to jenom několikakilová balení minerálky, kvůli čemu se vám hodí občas navštívit posilovnu. "Bobu Dylanovi jsem dělal stoličku, když se chtěl přes zeď podívat na Židovský hřbitov," udává příklad Martin Skřivan, a taková záda Zdeňka Zahradníka mají v zásobě hned dva velikány. "V jednom zaplivaným pajzlu mi na ně skočil Bono a společnými silami jsme setrvačností strhli nějakou ozdobnou konzoli, nebo co to vlastně bylo. Ale víc jsem se nadřel, když tu naposledy hrál David Bowie a zkolaboval. To jsem ho na zádech vláčel z pódia a ve volným času s ním jezdil po nemocnicích. A musím říct, že to trochu změnilo náš vztah. Já jsem ho dělal pokaždý, když tu byl, a vždycky byl takovej odměřenej, ani poster mi nepodepsal. Ale po tý poslední zkušenosti mi ten autogram dal," vypráví Zahradník a za jeho zády visí inkriminovaný artefakt.
Stojí to za to?
Dělat runnera rozhodně není jen tak. Chce to angličtinu, flexibilitu, odolnost vůči stresu a schopnost najít řešení ve spoustě různorodých situací. Na druhé straně by vám asi stačily všechny prsty jedné ruky, kdybyste zkusili spočítat alternativní možnosti, jak se dostat k blízkosti vašich oblíbenců a prožít s nimi třeba několik hodin o samotě. Kolik lidí v České republice může říct, že strávilo den s Bobem Dylanem nebo v autě vozilo Rogera Waterse? "Ale abych pravdu řekl, někdy je možná lepší nechat to, jak to je, a nekazit si představu o někom skutečným setkáním," uzavírá Martin Skřivan.
