Rozhodnutí ministerstva kultury vyneslo Víta Vlnase do čela Národní galerie v Praze. Dosavadní šéf tamní Sbírky starého umění pracuje v NG od roku 1987. Jako náměstek dnes již bývalého generálního ředitele Rösela je od 18. dubna pověřen vedením instituce, jež spravuje největší tuzemskou uměleckou kolekci.
O odvolání Vladimíra Rösela se dlouho spekulovalo, přesto k tomu došlo dost znenadání. Jak to vypadalo z pohledu zevnitř?
Bylo to pro nás překvapení.
A vaše pověření?
Byl jsem statutárním zástupcem generálního ředitele, tak to vnímám jako logický krok a pro Národní galerii za daných okolností správnou variantu.
Narážím na to, že jste se jako náměstek generálního ředitele úzce podílel na nové koncepci. Na té, kterou ministerstvo potřetí odmítlo, což měl být argument k Röselovu konci.
To vás musím opravit. Oni tu koncepci potřetí nevrátili. Koncepce byla podle dispozic resortu vypracovaná a zaslaná koncem února. A od té doby se k ní ministerstvo oficiálně nevyjádřilo.
Co na vás tedy v dočasné funkci čeká?
Samozřejmě musím zajistit chod organizace tak, jak to stanoví schválený plán činnosti. Musím se postarat o to, aby nebyly výpadky v programu, aby plynule pokračovaly zásadní věci, jako je reorganizace a restrukturalizace galerie, církevní restituce a veškerá další práce. Takže v tomto ohledu si na nedostatek práce nestěžuji. Činnost NG však pokračuje bez větších otřesů a mohu říci, že mi hodně pomáhá podpora zdola.
Kdo je Vít VlnasProfesor Vít Vlnas (1962) vystudoval stavební průmyslovku a následně historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Profesně se věnuje kulturním dějinám 16. až 19. století se zaměřením na výtvarné umění baroka. V Národní galerii v Praze pracuje od roku 1987 a v letech 1991-2001 vedl Archiv NG. Poté se stal ředitelem Sbírky starého umění.  Vydal řadu knih, za titul Princ Evžen Savojský získal v roce 2002 Magnesii Literu pro nejlepší odbornou publikaci. Od roku 2011 byl náměstkem pro sbírkovou činnost Národní galerie v Praze. Od letošního 18. dubna je po odvolání generálního ředitele NG Vladimíra Rösela pověřen vedením této instituce. |
Takže žádná revoluce se dít nebude?
Já tedy opravdu nejsem revolucionář, a kdo mě zná, ani to ode mě nečeká.
Uvažujete o tom, že byste o místo šéfa NG usiloval, pokud bude vypsán konkurz?
Zaprvé není jisté, jestli vůbec nějaký konkurz bude. A zadruhé neznáme představu ministerstva o tom, jaké by měly být dispozice a kvalifikace budoucího generálního ředitele. Takže to je ještě předčasná otázka.
Bylo v NG v posledních letech něco zásadně v nepořádku?
Zásadně nemyslím. Protože Vladimír Rösel je ekonom, já jsem se věnoval odborné sbírkové práci. A mám pocit, že za poslední dva roky se dost věcí povedlo. Pokračuje příprava stálé expozice 19. století v Salmovském paláci. Uspořádali jsme velmi slušně navštěvované výstavy s dobrým odborným ohlasem. Ať už to byl Rembrandt, Ostrovy odporu, Theodor Pištěk, Kupkova Cesta k Amorfě nebo Schikaneder. Pak jsou věci, které jsou méně vidět, ale pro nás jsou neméně důležité - publikační činnost, zisk různých mezinárodních grantů, které nám umožní financovat některé výzkumné, publikační a výstavní projekty do dalších let. To všechno jsou věci, které se podařily, ale chápu, že některé se projeví až za delší čas. Nebo jsou zajímavé jen pro užší okruh lidí. Mám pocit, že galerie se do určité míry otevřela, stala se transparentnější. A dobrá byla i návštěvnost.
Bývalý ředitel chtěl v následujících letech zvýšit návštěvnost dokonce o několik set tisíc. To je reálné?
Na tom jsme se, upřímně, neshodli. Byla tu myšlenka na navýšení návštěvnosti v horizontu několika let až k psychologické hranici jednoho milionu lidí ročně. Musím říct, že tady se mi to jeví jako ne úplně splnitelné.
Výstava Cesta k Amorfě ukazovala malířský vývoj Františka Kupky.
Zdá se mi, že status Národní galerie nebo Národního divadla, jejichž vedení stojí a padá s rozhodnutím ministrů, je trochu nešťastný. Není načase dát jim nějaký jiný rámec?
Nechť se vede odborná a politická diskuse. Současná forma příspěvkových organizací je realitou. Byť Národní galerie byla založená zákonem, takže její postavení je alespoň de iure trošku jiné. Na druhou stranu, i kdyby byla veřejnoprávní institucí, vždy by tady byl někdo, kdo by jejího ředitele jmenoval i odvolával na základě určitých kritérií. Vzpomeňte si, jak třeba v případě České televize některá odvolávání ředitelů vyvolávala velké emoce u veřejnosti a přitom se jedná o instituci, kde šéfa nejmenuje ministerstvo, ale rada. Tam je zase otázkou klíč k obsazování té rady. Takže já si myslím, že univerzální ideální model neexistuje.
Spíš jsem myslel na onu pro mnohé kacířskou myšlenku, jestli je nezbytné, aby stát vlastnil a spravoval umělecké sbírky.
Z hlediska zákona není jiného řešení. NG nemá vlastní umělecký majetek, je "pouhým" správcem. Jako taková hospodaří se státním majetkem v podobě budov a sbírek a s penězi daňových poplatníků. Tudíž je jasné, že stát vždy bude mít právo určovat pravidla hry. S tím asi těžko něco uděláme. Jakékoliv "odstátňování" uměleckých sbírek naprosto určitě není na pořadu dne. Nebo aspoň doufám.
Výstavu Vzpomínka na krajinu, kterou jsem nikdy neviděl v Soulu zahájil i generální ředitel NG Vladimír Rösel.
NG dostává příspěvek od státu, ale část prostředků si musí sehnat sama. Není tahle dvojkolejnost na škodu?
Rozpočet NG je konstruovaný na základě konkrétních potřeb. Je ovšem jasné, že když se nedostává jinde, tak se krátí také příspěvek pro kulturní organizace. Těch peněz bude svým způsobem vždycky málo, to je subjektivní záležitost. Příspěvek je vždy podle nějakého algoritmu odvozený ze státního rozpočtu. Když je v rozpočtu méně peněz, dostanou méně i ti "koncoví uživatelé". Faktem je, že NG, tak jako všechny ostatní příspěvkové organizace, v tuto chvíli využívá i alternativní zdroje financování. Jsou to peníze od sponzorů, ze vstupného, z pronájmů, prodeje práv a podobně. Bez těchto zdrojů bychom prakticky nemohli dělat výstavy, protože příspěvek od ministerstva nám s bídou postačí na udržování budov, na mzdy a na provozní náklady. I tam to dofinancováváme. Připravujeme se zodpovědně na to, aby peněz, které nepůjdou ze státního rozpočtu, bylo objemově více.
Ale pak zase bude někdo NG kritizovat, že se příliš spojuje se soukromými subjekty.
Jsou etické normy, které to jistým způsobem regulují. U některých sponzorů může dojít ke střetu zájmů. Taková spolupráce by pak nepřipadala v úvahu, a proto je náš manévrovací prostor omezený. S tím já zcela souhlasím.
Peter Paul Rubens: Umučení sv. Tomáše (1638)
Na pořadu dne jsou církevní restituce. Řád augustiniánů se přihlásil o vlastnictví děl, mezi něž patří obrazy barokního malíře Rubense nebo gotický Vyšebrodský oltář, jejichž cenu lze obtížně vyčíslit. Jak se k tomu stavíte?
Jestliže stát přijal zákon, že se na základě určitých pravidel zbaví části svého majetku, tak NG musí zaprvé takový zákon ctít. Já se církevními restitucemi zabývám léta letoucí. A cítím pozitivní změnu oproti 90. letům, kdy byla jejich první vlna. Církve pochopily, že NG se o zapůjčený majetek stará velmi dobře. Samozřejmě musíme respektovat jejich vlastnické právo. Pokud jde o současnou vlnu, tak jsme na začátku. Proběhla první jednání. Příslušné řády deklarovaly ochotu díla v NG ponechat jako zápůjčky, čehož si velmi vážíme. To znamená, že pro návštěvníky se nic nezmění. Samozřejmě musí být dodrženy veškeré náležitosti podle zákona. Teď jsme ve fázi, kdy očekáváme soupis děl a doložení nároků, a pak se bude všechno zhruba půl roku zkoumat a rozhodovat.
Dejme tomu, že restituce proběhne, díla zůstanou ve vašich expozicích. A nový majitel se rozhodne svůj majetek prodat. Co by se dělo?
Všechna díla, o kterých je řeč, jsou v režimu kulturních památek. To znamená, že pokud by se vlastníci rozhodli je prodat, má stát předkupní právo. Ta věc nesmí být vyvezená nebo prodaná do zahraničí. Kdokoliv by ji vlastnil, musí kdykoliv památkářům umělecké dílo zpřístupnit, aby ho mohli kontrolovat a zjišťovat jeho stav. Navíc prodeje církevního majetku podléhají ještě určitým zvláštním předpisům podle vnitřního církevního práva. Teoreticky to možné je. Po pravdě řečeno, v praxi to nepředpokládám, protože nevím, kdo jiný kromě státní sbírky by si koupil třeba zmíněný Vyšebrodský oltář.
Máte nějaký vysněný projekt, který by NG měla udělat?
Na tuhle otázku by vám každý z kolegů odpověděl jinak. Jinak by odpověděli kurátoři středověkého umění, jinak třeba Helena Musilová, která spravuje Sbírku moderního a současného umění a minulý týden odletěla do Koreje, aby se postarala o návrat výstavy české avantgardy, která byla velice úspěšná. Přišlo na ni v Soulu šedesát tisíc lidí, což považujeme za velmi dobré. Vlastně to taky patří do bilance toho, co se povedlo.
Výstavu v korejském Soulu (vlevo) připravila Helena Musilová, na snímku vpravo s katalogem k výstavě Františka Kupky.
S tím souvisí i to, že opadl strach z půjčování našich děl do ciziny. V minulosti hrozilo, že státem vlastněná díla budou zabavena v rámci mezinárodních arbitráží.
On neopadl, ale my i naši zahraniční partneři jsme našli režim vývozu s právním zajištěním. Tady musím říct, že role ministerstva kultury byla přínosná a pozitivní. Neplatí to zatím pro každý stát. Když byla repríza výstavy Europa Jagellonica v Polsku, věci ze státního majetku se nepůjčovaly právě proto, že záruky z polské strany nebyly dostatečné.
Abychom nezamluvili ten vysněný projekt...
Každý máme svůj vytoužený projekt, ale já v tuhle chvíli na něco takového myslet nemohu. Musím zajistit, aby své vysněné projekty mohli realizovat kolegové kurátoři.
Takže se vidíte spíš jako ředitel celé galerie než jako šéf sbírky?
Není mi jedno, kam a kudy se Národní galerie ubírá, svázal jsem s ní svůj dosavadní profesní život. Proto se odpovědnosti nevyhýbám bez ohledu na funkci a pracovní zařazení.
