Rozhovor s módní návrhářkou Faux Pas Jolanou Izbickou

- "V budoucnu bych chtěla prezentovat oblečení Faux Pas na přehlídkách, které by se daly označit za čistě divadelní performance, což by znamenalo, že by se daly i opakovat. Zatím je na to ještě čas a také to záleží na tom, s jakými se setkám lidmi, protože já se samozřejmě nejvíc soustředím na to oblečení. Ale představovala bych si udělat všechno v jednom čistém stylu s různými světelnými efekty, přesným scénářem a hudbou. Samozřejmě, že k tomu tak trochu směřuji od začátku, ale chtěla bych to v budoucnu dotáhnout úplně do konce," říká módní návrhářka Jolana Izbická.

Jak vlastně vznikl módní salón Faux Pas?
Oblečení Faux Pas jsem poprvé předvedla v roce 1995 na módní přehlídce v klubu Roxy, obchod jsem si otevřela vlastně až rok poté. Před těmi pěti lety se dostávala móda zpátky do šedesátých let, a tak jsem udělala svou první přehlídku právě v takovém stylu. Pro naší republiku to byl myslím po těch letech docela příjemný odrazový můstek, protože šedesátá léta byla obrovskou inspirací a to nejen v módě, ale i v hudbě nebo v literatuře. V Roxy tenkrát zazněly takové songy jako například Raketou na Mars, inspiroval mě tehdy francouzský návrhář Courage. Ten pracoval s různými netradičními materiály, ať už to byly kovy nebo plasty, a i ten design mi byl hodně sympatický. Také si zahrával s myšlenkami jako Apollo na Měsíci a vůbec propojení s vesmírem, což mohlo i zde přivést najednou lidi na úplně nové nápady.

Byl to složitý začátek podnikání po těch letech, kdy tu byly módní styly dost omezené?
Já jsem nad tím moc nepřemýšlela, byla jsem po tom roce 1989 hrozně šťastná. Ať už někdo nadával, že se nic nemění, tak já jsem nečekala žádnou rychlou změnu a uvítala jsem především otevření hranic. Hodně jsem cestovala a také jsem si dodala trochu odvahy. Potvrdilo se mi, že oblečení nemusí být vždy jen o tom, aby zahřálo, ale že oblečením můžeš dát také najevo, co si myslíš a jeho prostřednictvím můžeš ukázat těm ostatním i kus sebe.

Už jsi zmínila francouzského módního návrháře Courage,  kým si se ještě nechala inspirovat?
Zaujal mě třeba Gautier, který dokáže hodně vtipně mísit dohromady pouliční styl s elegancí. Měla jsem pocit, že tu nikdo takový není. Tehdy tu začaly takové obchody jako Modes Robes a později Devátá vlna, kterým jsem samozřejmě moc fandila. Oni mají ale pšíliš vyhraněný styl a ten já jsem nikdy neměla. Mě zajímalo hledání svobody, právě v tom, že si můžu nosit to, co chci a nikdo mi v tom nemůže zabránit. Nechtěla jsem například začít malovat na hedvábí a pak už jenh celý život malovat na hedvábí, takové věci mi hodně vadí.

To je i důvod k tomu, proč se ve tvém obchodě dá najít nejrůznější oblečení?
Ano. Ten obchod jsem vždy vnímala jako takovou galerii nebo knihovnu, kam přijdeš a najdeš si něco, co uvidíš třeba úplně poprvé a můžeš v sobě objevit, že je to přesně to, co hledáš. Asi si tím trochu komplikuji situaci, protože kdybych šila oblečení v jednom určitém stylu, našla bych si určitě více lidi, kteří by ke mně chodili pravidelně nakupovat, protože by věděli, co tam najdou. Každý člověk nechce oblečení hledat a vybírat, ale stačí mu jít na určité místo a tam prostě něco koupit. Já jsem se vždy snažila mít obchod jako kontaktní místo pro práci, která mě baví než jako obchod, ve kterém budu mít moc komerčního oblečení. Jsem v obchodě každé pondělí a lidé za mnou mohou přijít a nechat si ušít cokoliv na zakázku. Původně to vzniklo spíš z finančních důvodů, protože jsem neměla na to ušít jedny kalhoty ve všech velikostech a čekat, až se rozprodají. Teď vím, že je lepší ušít každé kalhoty jiné, a když je pak někdo bude chtít v jiné velikosti, tak mu je můžu znovu ušít. Pak máš také minimální šanci potkat někoho ve stejném oblečení, jaké nosíš ty.

Jak vznikl název Faux Pas?
O názvu jsme dlouho přemýšleli. Byla tu zrovna vlna dvouslovných názvů jako Hogo Fogo nebo Mýrnyx Týrnyx, tak jsem přemýšleli o názvech podobných, aby lidé věděli, že je to taky jeden z těch obchůdků, co tu fungujou. Potm jsem si uvědomila, že já nebudu mít nikdy ten svůj jeden styl a tak potřebuju trochu jiný název. Faux pas je název, ze který se dá schovat leccos.

Mluvíš v množném čísle, kdo ti ještě s činností pomáhá?
S myšlenkou na oblečení jsem to byla hlavně já, ale s těmi věcmi okolo mi zpočátku pomáhala Jana Májová, dnes mi pomáhá Josef Čechota, který se mnou pracuje už rok. On je jeden z těch lidí, kteří mi vnukli nové myšlenky a také se velice rychle dokáže nadchnout pro práci, kterou dělá hlavně z toho důvodu, aby lidem předal to, co si myslí, že je správné.

Módní salón Faux pas má za sebou od svého vzniku desítky přehlídek. Jsou všechny čistě ve stylu Faux Pas?
Některé přehlídky byly čistě Faux Pas, kde pracuju takovým způsobem, jak už jsem řekla. Pak byly přehlídky pro různé reklamní agentury, což bylo samozřejmě spojené se sponzory a také šlo o jiné oblečení než dělám běžně pro svůj obchod. Sice bych se tomu hrozně ráda vyhla, ale bohužel to není z finančních důvodů možné. A i některé z těch komerčních přehlídek mě bavily, protože jsem neměla až tak svázané ruce a kolikrát jsem mohla popustit uzdu své fantazii. Samozřejmě bych raději pracovala jen na svém, ale to zatím není finančně možné.

Jak velkou důležitost přikládáš materiálům?
Samozřejmě, že materiály jsou nejdůležitější, protože dneska už to není jen o tom střihu. Moderní střih je už vlastně dost jednoduchý a neustále se zjednodušuje, takže to vlastně stojí hlavně na těch materiálech. To je tu velký problém, protože tu většinou prodávají klasické šatovky a ty zajímavé materiály tu člověk nesežene nebo jen moc draze. Jezdím tedy nakupovat hlavně do Londýna. Tam existujou různé velkosklady, kde mají všechny možné materiály za dostupné ceny. V Anglii fungujou i školy zabývající se oděvním průmyslem naprosto jinak. Zašla jsem tam na výstavu závěrečných prací studentů vysokých škol a moc mě to nadchlo. Každý student tam musí perfektně znát složení materiálů a zabývá se také vývojem a výrobou materiálu pro ten svůj daný model. Lidé tam mají také možnost pracovat s recyklovanými materiály. Přála bych si pracovat hlavně s recyklovanými materiály, ale tady bohužel spolupráce s takovými továrničkami neexistuje. Přitom je to běžné, vždyť třeba firma Levis přidává do svých materiálů recyklované plastové láhve.