Scény z předváděček, kde prodejci manipulují a agresivně jednají s rozrušenými seniory, natáčela Dymáková skrytou kamerou v sálech a restauracích v Královéhradeckém i Pardubickém kraji.
"Natáčení Šmejdů vůbec nebyl záměr. Na akce jezdila moje babička a já jednou jela s ní, protože mě zajímalo, proč tam jezdí. Jeli jsme na exkurzi do výrobny hořických trubiček v Hořicích. Měla jsem s sebou skrytou kameru, protože točím pro Primu zprávy. Vzala jsem si ji z profesní deformace. To, co jsem viděla, mě naprosto šokovalo, proto jsem tam jela znova a znova. Přišlo mi hrozně kruté, že ti senioři ve výsledku ani nevědí, čeho jsou součástí, a došlo mi, že by jim to někdo měl rozklíčovat," říká filmařka.
Co bylo dál?
Chtěla jsem jim předat informaci, aby tu manipulativní situaci uměli poznat a bránili se. Spojila jsem se s paní psycholožkou Romanou Mazalovou a jezdily jsme tam spolu, ona totiž na toto téma psala diplomovou práci. Rozhodly jsme se, že natočíme krátký dokument a budeme dělat osvětu, seniory jsme chtěly objíždět po domovech důchodců. Pak už to šlo ráz naráz a nakonec je z toho film, který jde do kin.
Nebyla jste na předváděcích akcích nápadná?
Když jsem se tam chtěla dostat v civilu, tak nás tam nepustili, museli jsme chodit v převleku. Asi nejkurióznější argument byl, když nás tam nechtěli pustit, protože máme moc bílé zuby. Já jsem šla jednou na Střelnici v Hradci Králové se svou kamarádkou, oblečené jsme byly normálně a nepustili nás tam, protože si mysleli, že jsme z České obchodní inspekce. Slyšela jsem, jak si šuškají, že jsme z "čojky", a když jsem se jich na to zeptala, tak mi mladý pán odpověděl, že má chuť na vdolky a že mu je už k obědu "chystají". Na Střelnici si ten prostor dole v malém sále pronajímají opakovaně.
Kam jinam jste na předváděcí akce vyjely?
Byly jsme například v jedné hospodě nebo restauraci v Dlouhé Vsi v Rychnově nad Kněžnou, také v Provodově - Šonov u Nového Města nad Metují, v Borovnici u Nové Paky. Hodně se jezdí do vesnice Slepotice u Pardubic. Tam jsou předváděčky často. Drtivou většinu z nich jsme pro film pořídili ve východních Čechách.
Proč to všechno pořádají na vesnicích?
Je to záměr, odtamtud bývá špatné dopravní spojení. Prodejci mají v rukou silnou zbraň, důchodcům vyhrožují, že je nepustí zpět do autobusu, pokud nenakoupí. Dokonce si pamatuju na jeden případ, kdy jsme v šest ráno vyjížděli z Hradce na předváděčku, kam, to jsem samozřejmě nevěděla. Nakonec jsme skončili v už zmíněné obci Slepotice, která je asi třicet kilometrů od Hradce. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdybychom tu vzdálenost nejeli tři hodiny. Řidič nás vozil po hrozných polních cestách, motal se s námi jak šílený. Podle mě to bylo proto, aby byli lidé v autobusu zmatení a měli pocit, že jedou hrozně daleko. Když přijde na podpis smlouvy a výhrůžku, že ho nevezmou zpět, senior si pamatuje jen to, že dlouho cestoval a že se nebude mít jak dostat domů. Za dvacet let to v Česku celé narostlo do naprosto nehorázných a obludných rozměrů.
Firmy jsou také z regionu?
Ony jsou strašně neviditelné, skoro se s nimi nedalo kontaktovat a nedá se ani dohledat, kde vlastně sídlí. Spousta z nich má fiktivní sídla v Praze ve virtuálních kancelářích. Jejich názvy nejsou většinou ani na pozvánkách, za každou cenu se snaží skrývat.
Jak moc jsou jejich praktiky brutální?
Agresivita se stupňuje. Teď mi psal jeden důchodce, že byl také na předváděcí akci, a když si tam odmítl koupit nádobí, prodejce mu začal nadávat do idiotů, strčil do něho, pán spadl, až mu museli zavolat sanitku. Ačkoliv to měl celé zdokumentované, když chtěl od firmy náhradu škody za újmu na zdraví, byl nakonec neúspěšný. Nemlátí je sice na každé akci, ale běžné je třeba zamykání dveří. Někteří důchodci se tam dokonce pomočili, protože to už nevydrželi. Ti naháněči jsou prostě bezskrupolózní, neštítí se ničeho, chovají se jako hyeny.
Co je to vlastně za lidi?
Oni to mají v očích. To co dělají, se jim vráží do výrazu. Pro sebe jsem si je začala titulovat jako pětadvacetileté testosteronem nabité nadsamce v růžových košilích. Hodně dávají najevo své mužství, přitom jsou slabí. Silný člověk by se takového chování nikdy nedopustil. Masakrovat důchodce? To je srabárna. Spousta z nich jsou absolventi, kteří mají nouzi o práci, a teď narazili na zlatý důl, na snadno vydělané prachy. Pro ně není problém vydělat si až sto tisíc měsíčně.
Tak proč mají ve filmu rozmazané obličeje?
Je to kvůli ochraně osobních údajů. Doporučil nám to právník. Nechtěli jsme riskovat, že to někdo napadne a kvůli nějakému předběžnému opatření bychom to nemohli vysílat.
Vy sama se nebojíte, že po vás půjdou?
Je pravda, ze jsem si hodně kladla otázky, jak to bude s mou bezpečností. Strach jsem prožívala průběžně při celém natáčení, ale ono to je teď spíš tak, že se nám vysmívají. Mají pocit, že čím víc se o nich točí, tím větší je to pro ně reklama. Jsou také hodně ukřičení. Když jsme loni natočili s kuchařem Romanem Vaňkem jeden díl Pekla na talíři (pořad, který lze nalézt na webu stream.cz. pozn. redakce), což byl vůbec nejsledovanější díl ze všech, napsal nám nějaký prodejce do diskuse, že budeme chutnat rybičkám na dně Labe a že se máme bát chodit i pro rohlíky do večerky. Stejný člověk mě pak kontaktoval přes Facebook a nabízel mi za úplatek, že mi všechno řekne. Když jsem odmítla, už se neozval.
Šmejdi jsou tedy spíš prodejci než hrnce, jež nabízejí?
Význam toho slova se vztahuje na mnoho věcí i lidí, kteří se kolem toho točí. Šmejdi jsou prodejci i většina výrobků, které nabízejí. Šmejdi jsme v jejich očích i my všichni, kdo na ten problém upozorňujeme, ale také důchodci, kteří si výrobky odmítnout koupit. Někdo vidí jako šmejdy i řidiče a autobusové firmy, kteří je tam vozí, pak také pronajímatele sálů a další. Je to obrovský moloch, distribuční kanál a byznys.
Jak to řešit? Pomohla by legislativa?
Rozhodně. Už se o tom mluví dlouho, ale zatím to byly všechno jen povrchní informace. Nikdy to nemělo takovou rezonanci, až doteď to byl fenomén, před kterým společnost zavírala oči. Podcenili jsme to. My jsme se filmem snažili poukázat na černé svědomí národa, až teď se všichni chytáme za hlavu a divíme se, jak je možné, že se u nás něco takového děje. Co je důležité, konečně začíná být i politická vůle problém řešit, bude to jistě fantastické volební téma. Naším cílem je rozjet celospolečenskou diskusi, aby se něco změnilo. Začali jsme vyjednávat s inspekcí, s ministerstvem, s médii. A najednou to vypadá, že to vlastně půjde. Doufám, že je to pro dobro věci.
Vy sami jste sepsali petici...
Jmenuje se Petice proti šmejdům, od středy běží po republice a my žádáme lidi, aby byli jejími ambasadory a sbírali podpisy. Máme i elektronickou verzi, otevřenou ji necháme až do konce června. Jedním z hlavních našich návrhů jak situaci řešit je, aby se úplně změnila podoba pozvánek na tyto akce. Teď je na nich napsané jen to, že účastník dostane něco zadarmo, už se ale vůbec nedozví, co se na akci vlastně bude dít. Šlo by to upravit třeba podobným varováním, jako je na cigaretách. Další hrozná věc je, že vevnitř nemohou inspektoři z České obchodní inspekce nahrávat. Firmy by také měly mít oznamovací povinnost, že něco pořádají. Teď je v tom hrozná džungle, nikdo neví, kde se co děje. Vadí nám i to, že i když už se povede někomu zrušit živnostenský list, založí si klidně novou firmu se stejným předmětem podnikání a jede dál
Jak špatně to může dopadnout, když se senior upíše nebo draze nakoupí?
Často se stává, že nedokáže splácet, někdy si vezme hned několik úvěrů najednou, a prodejcům je to samozřejmě jedno. Pak nastává exekuce na penzi. Když si naopak nekoupíš, můžeš v nejhorším případě skončit fyzicky napaden. Psala mi jedna paní, která viděla na vlastní oči, jak šel prodejce za seniorem na záchod a tam ho zmlátil tak, že mu z hlavy tekla krev. Odpírání oběda je běžnou praxí, přitom mnoho z těch lidí jsou cukrovkáři, kteří potřebují pravidelně jíst. Tady už to hraničí s trestným činem ublížení na zdraví.
Mluvíte převážně o prodejcích. Se ženou prodejkyní jste se nesetkala?
Stalo se nám to jednou, jinak to vždy byli muži.
Zákony se ale nezmění ze dne na den. Co důchodcům i jejich příbuzným poradit do té doby?
Aby nejezdili, to je zásadní. Měli by se pokusit najít si víc lidí ve svém okolí, s kým by zašli do cukrárny na kávu a dort nebo na procházku. Každý sociální kontakt je důležitý, ten jim totiž chybí, a proto pak jezdí na podobné akce.
18. dubna 2013 |
