Kontroverzní figura Daniela Landy už od dob Orlíku rozděluje společnost na ty, co ho uznávají, a ty, co ho nenávidí. Svým vystoupením na hranici šílenství na loňských Slavících se prý dobrovolně rozhodl spáchat mediální sebevraždu.
Když jsem nastupoval do novin, dal jsem si jedinou podmínku, že mě nikdo nebude nutit s vámi dělat rozhovor. Teď mě ale zaujalo, když jste mi do telefonu řekl, že jste postavu Žita vytvořil, abyste se zesměšnil a smazal tím vlastní minulost.
Zesměšnit jsem se chtěl do určité míry, ale hlavně vymanit. Obepínala mě mediální obruč, kterou jsem už nedokázal prorazit normálně. Celá moje image, kterou jsem si zčásti budoval sám a zčásti ji budovali jiní, byla zatížená minulostí a rozcházela se s realitou. Žil jsem ve schizofrenii. Chodil jsem po ulici s Landou, kterým jsem nebyl já. Lidi reagovali na něj, ne na mne. A bylo to nepříjemné. Proto jsem si říkal, že bude zajímavé udělat něco většího, všechno rozbít a pak znovu poskládat.
Můžete pojmenovat, co přesně vás štvalo?
Hlavně to neustálé mediální tlačení k nacismu, rasismu a ultrapravici. Když se zesměšníte takovým způsobem jako Žito, už těžko vás bude někdo vnímat pořád tak vážně. Část mého publika mě zase brala jako ikonu a já z toho byl pod hrozným tlakem. Cítil jsem ohromnou zodpovědnost. Opojený tou obrovskou masou lidí, kterou vidíte z pódia, jsem viděl možnosti, ale reálně je neměl. A zmatkoval. Najednou končíte jako Bono, cítíte ohromnou zodpovědnost za vývoj všeho a snažíte se v rámci svých možností i nemožností o nějakou změnu. Jenže to nafouklé vědomí z koncertů vás pronásleduje. Děláte věci, které byste normálně nedělal, protože sám sobě přisuzujete větší moc a důležitost, než je reálné.
Kdy konkrétně jste takhle zazmatkoval?
Hodněkrát. Třeba s řádem Ordo Lumen Templi. Chtěl jsem udělat něco pěkného, hezkého a s uměleckou formou. Já jsem pořád chtěl stavět. Jenže nic z toho se mi nepodařilo naplnit; kromě jednoho dětského hřiště. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval sebepřecenění, že věci nejsou tak jednoduché. Z pódia vám přijde jako naprosto banální, že když je pod ním tolik lidí, tak každý může něco udělat. Až tváří v tvář realitě zjistíte, že přemístit židli je problém. Někdo ji musí sám od sebe chytnout, přenést a položit jinam.
My vně vašeho světa jsme si všimli, že jste chytil spasitelský syndrom.
Sám bych to tak úplně nenazval. Obsahově asi ano, ale nemyslel jsem si, že jsem spasitel. Jen jsem myslel, že mám větší možnosti. A přecenil jsem se.
Nebyla problémem vaše věčná stylizace? Pořád užíváte nějaké runy, magické figury, draky, mluvíte o chrámech a skoro nikdo vám nerozumí.
Je to možné. Ale to je dané tím, že jsem umělec. Držím si určitý nadhled, ale k věcem si rád přidávám další rozměr. Až pozdě jsem zjistil, že přes média je to nepřenosné. Teď jsem třeba měl přednášku na poměrně velkém onkologickém semináři pro zástupce pacientů. Abych tam mohl demonstrovat relaxační trans, musela tomu předcházet pětačtyřicetiminutová přednáška o tom, co to vlastně vůbec je. Na tohle v médiích není čas ani prostor. Stejné je to, když pracujete s vrcholovým sportovcem. Dvě hodiny mu vysvětlujete, o co jde. A až pak se dá použít runa. Nebo cokoliv jiného místo ní. Máte pravdu, že bez výkladu, nadhledu a odstupu to celé vypadá příšerně. Taky už s tím brzdím. Kde není dost informací, je prostor pro dezinformaci. Celé se to odvíjí od toho, že jsem chtěl před časem vyzkoušet něco dalšího kromě hudby. Odjel jsem do Německa, udělal jsem si školu koučinku a hypnoterapie, což mě zajímalo i pro moje sportování. Měl jsem tam knížku a přišla mi strašně nudná, tak jsem si říkal, jaké by to bylo, kdyby to nuda nebyla, a začal to propojovat s uměním. Jedním z výsledků je právě Žito.
Český slavík 2012 - Daniel Landa jako kouzelník Žito
Já se v tomhle vůbec nevyznám. Vy hypnotizujete lidi?
Ne, jde o relaxační trans. Hypnóze jako takové se nevěnuju, ale mám na to certifikát.
Jak s tím souzní ta vaše posedlost magií?
Moje čarování můžeme dát klidně do uvozovek. Není to žádná klasická magie, ale spíš obyčejné využívání češtiny. Když chcete dosáhnout nějakého cíle, tak ten cíl leží v budoucnosti a vede k němu nějaká linie, nějaká čára. A já si s klienty říkám: pojďme si to udělat zajímavé, pojďme čarovat. Neboli čárovat. Buďte čarodějové a hleďte, aby se vám ta čára děla. Abyste k tomu cíli směřovali, a ne kolem něj chaoticky poskakovali a snili. Na té čáře leží pevné body, které vás k vašemu cíli dovedou.
Takže je to obyčejný plán?
Ano, čarování je v podstatě plánování. Náš čaroděj je ten, kdo převádí své plány do skutečnosti. Dneska už chápu, že když to řeknete bez vysvětlení, v klidu to nevysvětlíte, jste za blázna.
A co ty runy?
To jsou psychické kotvy. V emoční paměti máte bod a ta kotva je spouštěč emoce. Ale musíte si ji do paměti nahrát a dobře uložit, abyste ji v kýžené situaci uměli vyvolat. Aby vás, když se potápíte se žraloky, nezachvátila panika, že vás snědí. Proto si v podvědomí připravíte jiný šuplíček s emocí klidu. A ten si označkujete nějakým symbolem. A ten symbol je kotvou, ke které se v potřebnou chvíli obrátíte. Má to svoji logiku, ale není to jen tak srozumitelné.
Překvapuje mě, že jste si tu práci se symboly nedovedl obrátit na sebe. Mě třeba sprostou logikou napadne: Landa – runa – Orlík – nácek.
To je fatální nedorozumění. Hodně to souvisí s určitou estetikou, kterou mám rád. Může něco připomínat.
Je agresivní…
No...
Třeba mikina, co máte na sobě: výrazná kombinace červené a černé mezi hlavou a rameny vám tvaruje hvězdu…
Ale já mám do agresora nebo nácka daleko. To, že mám rád bojové sporty, neznamená, že bych je chtěl aplikovat v komunikaci. Vážně mě mrzí, když mám takovýhle mediální obraz.
Pro vaše kritiky byly věci, které jste dělal po Orlíku, tím samým v jemnějším a chytřejším balení.
Možná by stačilo si poslechnout dobře texty...
Jenže proto se teď bavíme o symbolické rovině a estetice.
Ty jsou obalem vnitřku, a tím je ta tvorba sama. Kdo viděl hudební drama Tajemství nebo slyšel text Protestsongu, tak musel zjistit, že jde o přesný opak vybízení k násilí. Pokud se rozhodnu, že nebudu mít něco rád, tak si přeci musím zjistit, co to ve skutečnosti znamená. Spousta lidí mi říkala, ať si nechám narůst vlasy. Ale já jsem přeci sportovec, nevyhovuje mi to. To už se dostáváme na fašismus obráceně. To už je jako Mechanický pomeranč. Druhá věc jistě je, že mě kontroverze do jisté míry živí, utváří to podhoubí kolem mojí tvorby. Její celkový kontext je důležitý, pak se dá pochopit i ten blázen s kohoutem, co něco vykřikoval v televizi.
To, že s kontroverzí vědomě pracujete, tedy neodmítáte?
Určitě neodmítám. Když to řeknu naplno, tak na kontroverzi strašně ušetříte. A jen doufáte, že lidi jsou natolik rozumní, že vám nebudou házet šutry do oken, což mimochodem stejně dělají. I ti, co mě k smrti nenávidí, by však mohli jednou poodstoupit a uvědomit si, že jsem především kontroverzní umělec. A že i kdybych se stavěl třeba na hlavu, tak jsem nikdy neopustil jeviště. Myslím, že je strašně důležité, aby si lidi, kteří chtějí soudit moji tvorbu, uvědomili, že pocházím z divadelního prostředí a byl jsem v něm i v dobách Orlíku. Já jsem pořád napůl herec. Nikdy jsem nedal dohromady politickou stranu, i ten můj řád byl umělecký projekt.
Ve kterém však politici namočení byli...
Ale jejich úkol byl jenom sehnat peníze na školu nebo sportovní oddíl. Kdo může, ten pomůže. To je fajn, na tom nic špatného není. Ale nikdy jsem se nezapojil do žádného politického hnutí, protože pak by to skutečně bylo špatně. Pak by to byla nebezpečná, nevhodná kontroverze. Ve chvíli, kdy je to záměr podávaný z pódia, součást show, tak bych měl jako divák větší nadhled.
Ale já taky vím, že když někomu v recenzi pošpiním oblíbenou kapelu, bude mě nenávidět.
S tím, že vyvolám polemiku, počítám. Ale ta vážnost a míra nenávisti mě někdy překvapí. Myslím, že by si lidi měli víc všímat toho, co člověk dělá a ne jen, jak působí.
Posledně jste po letech vytáhl songy Orlíku a zpíval je na koncertech.
To ano, ale jen ty naprosto nezávadné. Orlík je dnes démonizovaný, tehdy byla úplně jiná doba. My jsme byli skoro jako pankáči. Určitá část naší tvorby se dá z dnešního pohledu právem označit za průšvih. Ale tehdy bylo opravdu všechno jinak. Ale máte pravdu, že jsem věděl, že i když sáhnu po písničkách, které průšvih nebyly, vyvolá to kontroverzi.
Tak mě napadá, co jste si pomyslel, když umřel Nelson Mandela?
Nic. Jenom že zemřel Nelson Mandela.
S Orlíkem jste zpívali, že je „těžkej terorista“. Změnil se váš pohled?Minimálně v tom, že jsem párkrát byl v Jižní Africe a poznal, že byl jedním z lidí, kteří chtěli opravdový smír a zamezit nenávisti proti bílým. A to je záslužné, protože teď je tam rasista, který bílé nenávidí. Mandelův přístup byl rozhodně šťastnější než to, kam se Jižní Afrika řítí teď. Já jsem ale dalek toho, řešit problémy Jižní Afriky, do toho opravdu nevidím. Já budu rád, když se lidi budou mít rádi a budou na sebe hodní. V Orlíku jsme byli mladí radikálové, četli zprávy o upalování a podobně a takhle jsme to zpracovali. Mohlo to dopadnout i hůř. Když se začalo na koncertech hajlovat, ukončili jsme to.
Chápu to tedy správně, že se snažíte s Žitem vymanit z něčeho, na čem jste dlouho a vědomě pracoval?
Dneska je mi pětačtyřicet, směřuji k tomu, být umělec a kouč. A s kontroverzí pracuji maximálně tak, že si vezmu černého kohouta do televize. Určitě nebudu dělat nic rasistického, xenofobního a podobně. To mě nezajímá. Svoji estetiku ale měnit nebudu. I když jsem dokonce v tom svém systému run vyměnil tři, které evokovaly jejich temnou minulost. Nechci vyvolávat nic špatného, krvavého a zlého. Po kohoutovi je tu jiný Landa, proto teď chystáme internetovou Mystery show, ve které ukážeme, že Žito je figura, a vysvětlíme její podstatu. Cítím, že teď je čas na změnu.
Od Orlíku po Slavíka váš život plní docela ostré zlomy. Který vnímáte jako nejzásadnější?
Moji touhu využít svých možností, kontaktů a něco udělat pro lidi a společnost, zakládat řády nastartovala v roce 2004 smrt mojí mámy. To byl největší mezník. Ona milovala Kryla a lidi, kteří pomáhali národu a snažili se pro něj něco dělat.
Takže proto Večer s písněmi Karla Kryla...
... ano, a proto Neofolk, který jsem jí věnoval. Byla neuvěřitelně citlivý člověk a ve mně to vyvolalo ten zásadní posun od hudebníka k tomu aktivnímu snažičovi. Jenže čím víc jste aktivní snažič, tím hůř. Tím míň toho děláte a dostáváte se do pasti vlastních slibů. Až si jednoho dne vezmete kohouta a řeknete: Já už na to kašlu. Můžu vám leda ukázat na sobě, co se dá dělat, a přestanu tomu dávat roušky a tím pádem kontroverze. Já tu chybu udělal několikrát. I v případě Žita. Připravil jsem hru, o které jsem mluvil už na turné Vozová hradba v roce 2011, a začal drobit informace a myslel si, že to bude lidi bavit jako Šifra mistra Leonarda. Jenomže jsem to šíleně přecenil. Nikdo si nic nedohledával, protože lidi si nechtějí číst a studovat symboliky. A tak to do značné míry vzešlo vniveč.
Vy to ale lidem úplně neulehčujete. Z vašich nových písniček chápu Lagu. Tam se potápíte se žraloky, je to zachycený pocit. Ale proč jezdíte po Krumlově škodovkou a k tomu hraje Kryl v nějaké pseudopunkové verzi, to jsem nepochopil. Spíš mne napadlo, co ten Landa bere za drogy.
To jsou ale přeci jasné symboly. Žito je klaun. Závod je jeho boj. Mezek je škodovka, rallye auto, se kterým dělám kejkle. A je to české auto a já tím propaguji český výrobek. Krylovi tím skládám poklonu, nehraju si na to, že je to moje písnička. Celé je to spíš vysvětlení Žita, ve kterém si sám ze sebe dělám legraci. Je to takový pokus udělat to, co dělá Ken Block, ale po česku. Způsobem, jakým je to celé natočené, to přece nejde brát příliš vážně.
Než jsem šel na tenhle rozhovor, koukal jsem se na váš Facebook a po pravdě nerozuměl skoro ničemu z toho, co tam píšete. Co teď po roce a kus existence tedy vlastně Žito je a co se s ním děje?
Jsme u sedmi disciplín, kejklí, z nichž část jsou moje koníčky a část moje profese. Coby Žito jsem vyhlásil top stav, ke kterému bych se chtěl dostat. A teď přichází Daniel Landa, aby se jej pokusil splnit. Poselstvím je nebát se snít. Nebát se stanovovat si velké cíle. Na některé dosáhnete a na jiné ne. Jenže lidi se dneska bojí dělat cokoliv, aby se jim druzí nevysmáli. Když něco chci, nejčastěji se setkávám s otázkou: A co když se vám to nepovede? A proti tomu bojuji. Že se to nepovede, není důležité. Důležitá je už cesta. Celé je to vlastně inspirační hra o cestě.
V čem jste se zlepšil?
Trénoval jsem se fyzicky, trénoval jsem psychicky, naučil se spoustu technik a sešel jsem se díky tomu s úžasnými lidmi. S vnučkou kapitána Cousteaua, se Stevem Lichtagem... Změnil jsem svůj přístup i motivaci, získal inspiraci.
To se nezlobte, ale Žitův výstup na Slavících vůbec nepůsobil jako snaha odstřihnout se od starého Landy. Říkal jste tam věci jako "naplivu vám do ksichtu" nebo...
... bylo to ostřeji řečené, protože to tehdy vyjadřovalo můj vnitřní stav. Nebyl jsem v úplné zdravotní kondici. A ten kohout, kterého jsem cvičil čtrnáct dní a měl s sebou, měl zafungovat jako nadsázka. Bohužel, jak jsem byl poměrně uvěřitelný ve všech polohách, vůbec nebyla vidět. Bylo to celé umělecké vystoupení, ale souhlasím, že ne úplně dobře pojaté. Na druhou stranu to alespoň vzbudilo nějakou pozornost.
Víte, že se od té doby říká, že se Landa zbláznil?
Myslím, že jsem od toho v podstatě nebyl úplně daleko. Ale záměr udělat skandální show jsem měl už dlouho, takže zbláznění to nebylo.
Tvrdil jste, že končíte s hudbou, teď chystáte turné, takže to se evidentně nepovedlo.
Je pravda, že jsem byl po napsání Klíče králů absolutně vyšťavený. Měl jsem všeho dost. A protože jsem hodně emotivní člověk, tak jsem si tehdy opravdu myslel, že už nebudu psát písničky, protože to prostě ani nejde. No ale pak se za půl roku ponoříte do hlubiny a vynoříte se s novou skladbou. Možná kvůli tomu, jak působím, nevypadám, že mám nadhled, ale když vyhlásím hru, přijdu s rolničkami a řeknu, že jsem blázen, předpokládám, že ho někdo uvidí.
Já se nedivím, že vás měla spousta lidí za blázna. Vzpomínám si, jak jste mi před Slavíky volal, chtěl číslo na Michala Horáčka a abych vám ho pomohl přemluvil, aby kandidoval na prezidenta...
... nebo spáchám sebevraždu, jsem tehdy řekl. A to jsem taky udělal, protože Michal Horáček na mne taky koukal jako na blázna. Tak jsem na Slavících spáchal skutečnou mediální sebevraždu. Akorát jsem to už pak nemohl dovysvětlit.
A teď vážně. Teď mluvíte logicky, ale nakolik jste byl příčetný tehdy?
Napůl ano. Jak jsem říkal, jsem emotivní člověk.
Dobře. Jsme teď ve fázi, že se z Žita stává zase Landa? Na plakátech k turné máte obojí.
Teď přichází Daniel Landa uklidit po Žitovi. Žít to, co Žito vyhlásil, a snažit se naplnit jeho cíle. Ten projekt měl od začátku trvat dva roky, pak se uzavře a už nám zase zbyde jenom Daniel Landa. Umělec a profesionální kouč. Tam bych se chtěl dostat. Pro internet připravujeme několikadílnou Mystery Show, což je monitoring Žita a jeho činů, které nazýváme kejkle, s kamerou v ruce. První díl udělal Filip Renč a ten pojednává o žralocích. V druhém bude vysvětlený černý kohout a pojedeme rallye. A tak dále. Připravujeme pět koncertů, kterými chceme lidi pozvat na ten jeden obří pro sto tisíc lidí. Tohle bude taková generálka. Před koncerty možná vyjde nové cédéčko, jestli budu mít dost inspirace a písniček. Zatím to vypadá, že ano. Když nebude na podzim, stihnu to na jaře, ale nechci se do ničeho tlačit.
Zprávu o nových písních Daniel Landa doprovodil na Facebooku i fotkou s s Jazem Colemanem.
To bude ten projekt s Jazem Colemanem?
Ne, původně jsem spolu chtěli nahrávat runové písně, které se budou dotýkat kejklí. Nakonec jsme se s produkcí domluvili, že bude lepší s Jazem udělat speciální projekt, takovou hodinu a půl dlouhou jevištní runovou show. Ale všechno je to v pohybu. To už by měla být ryze koučinková událost, na které se bude hrát na staré nástroje, používat hypnotechniky…
Moment, takže vy nakonec vážně budete na koncertech hypnotizovat lidi?
O tom se zase špatně mluví a líp se to dělá. Mohou tam být třeba texty, které uvedou lidi do transu. Chtěl bych ho požádat o spolupráci na v podstatě meditativním projektu.
Daniel Landa – meditativní hudba. Promiňte, ale pořád si dovedu představit jen jediný způsob, jak by mě Landa v kapuci s kapelou na pódiu, ze kterého šlehají ohně, dostal do transu. Baseballovou pálkou.
Kdybyste viděl Landu přednášet pro onkologické pacienty, asi by vás to taky překvapilo. Ti lidi si to nesmírně pochvalovali, zrelaxovali. V tu chvíli zacházíte s charizmatem, co máte, úplně jiným způsobem. Je to opak toho, co předvádíte na rockových koncertech. Musíte být hodně empatický a upřímný. Chtěl bych jednou udělat představení na pomezí: aby v sobě mělo sílu rockového koncertu i klid, který může publikum vstřebávat. Bude to experiment, svým způsobem rituál. Ale bude to ještě trvat. V červnu mě čeká zápas v thajském boxu. To si bude Daniel Landa hrát na Žita a bude u toho bit jako žito. Ještě letos taky pojedu mistrovství světa v rallye. Je toho hodně.
Tak mi ještě řekněte, co musí člověk dělat, aby nenaštval žraloka?
Milovat ho. Prostřednictvím symbolu, runy Lagu, se sám proměnit v kapku vody nebo vodní bytost.
