Na Nové Guineji, jež začátkem dvacátého století patřila ještě německé koloniální velmoci, založil Engelhardt "kokovoriánské" společenství. To, co se nejprve tvářilo jako sympatický asketismus starého muže, jenž získal pár následovníků, se brzy zvrtlo v totalitu i pohrdání domorodci. A kokosožroutství v kanibalismus. Staříkovo běsnění výstižně a s humorem předznamenává děsivé události 20. století - i Hitler byl vegetarián.
Už Timur Vermes románem Už je tady zas, který vyšel i v češtině, použil k vypořádání se s hitlerovskou minulostí vlastní země satiru a vtip jako zásadní zbraně (recenze zde). Kracht je v tom lepší, dotahuje pointy a nestačí mu jen prvotní nápad, přidává další, nedovolí, aby mu s koncem příběhu "spadl řetěz". S Vermesem má společný časový posun. Zatímco u Vermese se Hitler vrací desítky let po válce, Kracht ho zachycuje naopak v době, kdy se ještě z perspektivy mladého 20. století Německo chystalo zaujmout "právoplatné, čestné a čelné místo u stolu světových dějin". Krachtovým románem se tedy musí mihnout Albert Einstein (také vegetarián) i Sigmund Freud.
Kracht pochází z Německa, ale poslední desetiletí prožil mezi Asií a Afrikou, dělal několik let korespondenta německým novinám a psal cestopisy. Získal tím, jak tvrdí, dvě podstatné zkušenosti: jednak schopnost líčit věrohodně exotické kraje a všechna jejich specifika, jednak zbavit se evropocentrismu ve svém myšlení - a vysmát se mu.
