Fanoušky může nahrávka, které dominují elektrické kytary a elektronické beaty, překvapit. "Žádný kalkul, žádné vychytávání, prostě jsme to natřískali," upozorňuje Richard Krajčo.
Je Jeviště úmyslným úkrokem k experimentování?
To není úkrok, spíše se projevuje určitá vyzrálost kapely. Zároveň je to reakce na poslední desky mých oblíbených kapel, které jako by ustrnuly. Třeba v případě U2, které miluji, přemýšlím, zda se těšit na jejich další desku, protože mám pocit, že to je pořád stejné. Přitom když vydali revoluční Pop, tak jsem čekal, že kapela tohoto formátu si může dovolit pořád někam dál postupovat, ale jako kdyby se zastavili. A to nechci s Kryštofem absolvovat.
Jak dlouho jste desku připravovali?
Část nápadů byla dva roky stará, z přípravy výběru největších hitů Poločas, kdy jsme tehdy vzali tři hotové věci a zbytek odložili. Vůbec nejstarší je skladba Malý princ, která se nedostala na naši poslední řadovku Rubikon. Tehdy jsme ji natočili v beatlesácké verzi, teď se dočkala spíše taneční podoby. Alespoň je vidět, jak rozmanitě se dá s každou písničkou pracovat. Samo natáčení trvalo dva týdny, což je pro nás nejrychleji v naší historii. Moc jsme nad písničkami nedumali. Natočili jsme vše, co podle nás skladby potřebovaly, žádný kalkul, žádné vychytávání, jestli by nějaký zvuk mohl vadit nebo se nelíbit. Natřískali jsme to tak, jak jsme cítili, že písničky mají znít.
Nové album kapely Kryštof je nejlepší tam, kde zní postaruPřečtěte si recenzi nového alba Kryštof |
Máte za sebou dvouleté akustické hraní, ale na desce se to moc neprojevilo.
Zafungovalo to právě naopak. Jakkoliv by většina kapely u akustických koncertů zůstala, přišli jsme do studia nabuzení a opřeli se do toho. Směr desce udala titulní píseň, která byla hotová jako jedna z prvních. Její netradiční groove nás navnadil do další práce. Pro všechny v kapele je to jedna z nejsilnějších písní na desce. Není popově rádiová, nemá hitové ambice, její kouzlo tkví v tom, jak zní, co s sebou nese, a zasloužila si, aby se po ní jmenovalo celé album.
Když jste v rychlé studiové verzi vypustili první singl CyRáno, který jste předtím hrávali v divadlech jako baladu, byly reakce fanoušků tak půl na půl.
Na akustických koncertech písničky většinou vycházejí jako balady, u nichž by měl v tomto podání vyniknout text. CyRáno nikdy nebyla balada, jen to s tou španělkou tak vypadalo. Singl jsme točili s předstihem a pak při dokončování desky jsme si potvrdili, že jsme zvolili správnou cestu.
Jaké máte pocity, když opouštíte jeviště?
Většinou šťastné, koncerty jsou skvělé, ať už v divadlech nebo na festivalech. Pro mě je to obrovská energie, smysl muzicírování. Jeviště je pro kapelu nejdůležitější.
A ve srovnání s divadlem?
Srovnávat pocity odchodu z jeviště divadelního a hudebního se moc nedá. Co se týká hudby, jsme to my, naše texty, naše hudba, naše práce, náš management, kapela, texty psané po nocích, hodiny a týdny strávené ve studiu, alba, koncerty a fanoušci, kteří zpívají. To je nesrovnatelné s divadlem, kde herec sice vkládá do role mnohé ze sebe a svou energii, ale není autor. Krásné jsou oboje pocity, ale to autorství se do toho hodně promítá.
Čím to, že ve vašich nových písních ubylo osobních zpovědí?
Každá deska mapuje určitý vývoj a zanechává stopu doby. Nelze pořád jen trpět a skládat pod touto tíhou. Inspirací je spousta, člověku bývá smutno, i když je šťastný, k písním či textům ho může nakopnout vlastně cokoliv. Je pravda, že po pěti deskách se už hůře hledají témata nebo spíše vyjadřovací prostředky, ale my právě s kapelou vstupujeme do druhého poločasu a máme pocit, že se nám to povedlo.
Jedno z témat u vás dosud neslyšených se objevilo poté, co jste se podruhé oženil a dočkal syna, který vás inspiroval k napsání Ukolébavky.
Je to taková jazzovka a rodiče ji asi nebudou pouštět dětem ke spaní, ale text je inspirován dětským světem a tím, když si představíte svého potomka jako vašeho kamaráda a vrátíte se časem do doby, kdy vám byly tři čtyři. Auta pod postelí a prak jako nejlepší dárek, jaký jste mohli dostat. Ano, k tomuto návratu do dětství mě to naše malé překvapení inspirovalo.
Změnil se díky rodině váš přístup ke skládání a kapele?
Nejsem sám z našeho jedenáctičlenného týmu, komu čáp přinesl domů radost. Ale mění nás nejen rozrůstající se rodiny, ale i prostý fakt, že už nám je přes třicet a nemůžeme žít, jako když vyšel debut Magnetické pole a my jezdili po klubech, pařili do rána a měli radost, že na nás přišlo dvě stě lidí. Život je pořád stejně intenzivní, jen jinak.
Co kapelové debaty v šatně před koncertem, proměnily se nějak?
Koncerty jsou pro nás takový výlet na ostrov, kam se většinou každý víkend sjede jedenáct chlapů, kteří tam spolu jezdí už těch patnáct, deset nebo pět let, podle toho, jak dlouho jsou v týmu, a všichni se těší, až si dají pivo a cigáro. Témata se mění podle toho, jestli je olympiáda, mistrovství světa ve fotbale, Davis Cup nebo něco jiného. A samozřejmě mluvíme i o rodinách, takže se plenkám asi neubráníme.
A mluvíte i o práci. Koneckonců jste si sám před dvěma lety naložil, když jste se chopil kapely jako její manažer.
Měli jsme dva managementy a jeden pokus mezitím, ale nic moc nám to nepřineslo. Vždy šly jen peníze z kapely ven. Kreativní přínos z jejich strany – vymýšlení projektů, shánění peněz a partnerů, zajištění dopravy, merchandisingu – nějak nefungoval. Kapela si vše financovala a vymýšlela sama, případně měla štěstí, že pomohli přátelé. A když přišla chvíle, kdy bylo potřeba investovat větší obnos společně, všichni dávali ruce pryč. Řekli jsme si dost a kluci mě nahlodali tím, že to podle nich to bylo nejlepší v začátcích, kdy jsem dělal manažera já. Tak jsme si se ženou řekli, že to zkusíme. Bez ní by to totiž nešlo. Někdy je to složité a trávíme nejen nad papíry po nocích spoustu hodin, ale kapela je, zdá se, spokojená. Co si získáme, to máme, už není na koho se vymlouvat. Prozatím jsme měli štěstí a dokázali vymyslet i finančně zajistit náročnější akce, ať už to byl koncert ve Státní opeře nebo turné po aulách. Zjistili jsme, že v Česku je jen pár skutečných a dobrých managementů, jinak jde o bookery, kteří zamlouvají koncerty.
A ty dobré jsou?
Petr Fořt a jeho agentura díky tomu, jaké má za sebou festivaly a partnery, se o své kapely dokáže asi dobře postarat. Pak Hanka Peřinová, pokud jde o Chinaski, a management Kabátu. Aspoň se na to tak díváme.
Poslední dobou vás člověk občas on-line odchytne na Facebooku. Čím vás sociální sítě přitahují?
Používáme ho jako marketingový nástroj. Už před časem jsme si přes náš web a fanklub ověřili, že komunikace s fanoušky se vyplácí. Máme zaregistrováno přes čtyři tisíce lidí, kterým přednostně dáváme informace třeba o předprodejích a podobně, a oni jsou rádi, protože ne vše se k nim dostane z médií. Na Facebooku vznikla druhá taková komunita, z níž snad doufám alespoň polovina má o kapelu zájem. A třeba během natáčení Jeviště měli informace z první ruky a mohli s námi debatovat.
Zároveň si také on-line koledujete o ostrý výpad…
To nepochybně přijde, ale zatím se setkávám s kladnými reakcemi. Snažíme se lidem odpovídat, což je překvapuje, protože na mnoha jiných stránkách muzikantů je odezva buď žádná, nebo se ozve najatý správce. Podle mě si fanoušci kontakt zaslouží, nejde jen brát peníze za koncert, ale dát jim něco navíc. Nepíšou jen holky, ale i spousta chlapů, motorkáři, kteří vědí o vášni kapely, nebo kluci, kteří začínají hrát na kytaru a chtějí si nechat poradit, jaký aparát či nástroj v jejich cenové relaci si mají koupit. To mě baví. Kdyby mi před 15 lety někdo takhle poradil, měl bych z toho obrovskou radost.
Jak vidíte dosavadních patnáct let existence kapely? Třeba v křivce.
Tu by měl nakreslit někdo jiný. Podle mě máme pořád co nabídnout a je důležité, že stále někam směřujeme, že je to čára, která někam vede, možná nahoru, možná dolů, kdo ví?
Výročí oslavíte v únoru velkými halovými koncerty v Praze, Brně a Ostravě. Chystáte překvapení, splníte si třeba nějaký sen, co se pódia týká?
Snažíme se zprodukovat tři koncerty, které by měly navázat na úspěch Rubikon tour a posunout nás ještě o kousek dál. Těžko se konkuruje produkcím zvenku, ale zkusíme to. U nás šlo vždy i o komunikaci s lidmi, o propojení hlediště a jeviště. Scénu jsem ještě neviděl postavenou, zatím je jen na papíře. A vypadá hezky. Bude soustředění, tam se ukáže. Těšíme se. Snad budou plné haly a lidé budou odcházet se silným zážitkem.
Co bude dál?
V létě pojedeme na festivaly, protože loni jsme hráli hlavně na Slovensku. Na podzim se podíváme do pár klubů, kde jsme si předloni při návratu do nich užili báječnou atmosféru. Chceme letos hodně hrát, protože na nové desce je spousta koncertních pecek, které chceme představit naživo. Pak máme v plánu projekt, který by navazoval na divadla, ale zvažujeme jeho načasování, protože s ním bude ještě hodně práce. Mezitím si však určitě dáme nějakou delší pauzu. Další desku bych viděl až tak za tři roky.
