"Západním novinářům byli přiděleni průvodci, jejichž úkolem bylo zabránit veškeré neautorizované komunikaci a zajistit, aby návštěvníci dodržovali předem pečlivě připravený program prohlídky monumentů," píše Demicková v předmluvě ke své knize nazvané Není co závidět.
V českém překladu právě vychází a dělá přesně to, co Pchjongjang zakazuje - přináší příběhy obyčejných lidí, kterým se podařilo ze Severní Koreje uprchnout.
Publikace je ideální pro pochopení tamních poměrů, souběžně přináší mrazivé svědectví. Je tu učitelka z mateřské školy, která v devadesátých letech měla své svěřence učit nehynoucí lásce k vlasti, přestože jí přímo ve třídě umírali hlady. Tamní propaganda je obrovská stejně jako gulagy, do nichž deportují "neposlušné" občany.
Desítky rozhovorů vedla autorka během sedmi let, v knize je převyprávěla tak, že by jeden každý mohl tvořit scénář k šílenému a silnému filmu, přitom je doplnila i množstvím faktů z národní historie, geografie i kultury. A má za ně už několik mezinárodních novinářských cen.
