Zvenku vypadá pecínovská hospoda jako každá jiná: přepravky u zdi, složený slunečník, zhasnuté logo čepovaného piva nad vchodem. Při vstupu nás vítá němý hrací automat a pípa osázená popelníky, tácky a pytlíky s buráky a chipsy.
Hned za rohem se ale otevírá zcela jiný svět: svět, který pamatuje rozhodně víc než bloček hostinského. Zdi očouzené od petrolejek, na stěně zažloutlé fotky, sportovní trofeje a pár boxerských rukavic.
Ze stropu visí girlandy a stoly s bělostnými ubrusy se prohýbají pod poctivými mísami s jitrnicemi a svatebními koláčky. I ten vzduch tu voní jinak: mísí se v něm nasládlý kouř petrolejek s dýmem cigaret značky Memfis.
"Lidice jsou historický film, a u historického filmu záleží na každém detailu. K čemu by nám byla dokonalá kulisa, kdyby na stole ležela krabička marlborek?" směje se výtvarník a architekt Jan Vlček s tím, že zdaleka nejde pouze o věrohodnost. Právě drobnosti, jako jsou hrací karty, mince nebo třeba dobové erotické fotky za výčepem, dělají tu správnou atmosféru.
Kromě hospody, na které pracovali víc než dva dny, se momentálně stará také o místo, které má ve filmu představovat Lidice.
"Našli jsme vísku, jejíž okolí má podobný ráz. Teď jsme skončili se stavbou a patinujeme, abychom tam mohli začít točit," říká Vlček s tím, že se v ní kromě kulis nachází i objekt, který má v jedné z vrcholných scén kompletně lehnout popelem. "Samozřejmě až na úplném konci, jinak bychom neměl kde točit," naráží na výjev lidického masakru.
A koproducent Tomáš Vican doplňuje: "Scéna vyhlazení bude hodně náročná, probíráme ji s režisérem v podstatě permanentně. Víme, že bude klíčová, protože když ji neuděláme věrohodně, celý film tím utrpí. I proto nic nenecháváme náhodě," říká.
Prokouřené plíce
Nyní je ovšem na nějaký oheň ještě brzo: teď se točí svatba. A protože to má být pořádná vesnická svatba, nechybí početný komparz, který jen hoduje a tančí, a samozřejmě také "místní" kapela. Jednoduchou melodii, kterou pořád dokolečka hrají trumpetista, basista, klarinetista a harmonikář, už si zpívá každý ze štábu. "Tohle mě bude budit ze sna ještě za rok," směje se u monitoru režisér Petr Nikolaev.
Při práci je pečlivý. Jednu scénu - příchod hlavní filmové postavy, Šímy, na zábavu - zkouší a točí celé dopoledne. Na "kobereček" musí všichni bez výjimky, včetně Karla Rodena, který se potí ve svátečním obleku. "Petr je poctivý. Vám možná přijde divné, že má pořád připomínky a že neustále něco koriguje, ale to je jenom dobře. Jsem rád, když režisér ví, co chce," říká Roden mezi dvěma klapkami.
V ruce mu přitom dohořívá cigareta, kterou mu už minimálně pětkrát vyměnili. "Co mi zbývá: moje postava kouří, tak musím taky. Tedy samozřejmě že bych mohl říct ne, ale za války skoro všichni kouřili, tak proč to komplikovat nějakými výjimkami," konstatuje lakonicky a jen co sklepe popel "historické" cigarety" do kelímku, sáhne po - svém vlastním - doutníku.


Kostýmy pro film navrhovala Simona Rybáková. "Když jsem použila barevné látky, lidé tvrdili, že takové barvy se určitě dřív nenosily. Máme černobílou paměť," říká.
Za dobu čekání vyhořel tak, že se ztrácí mezi prsty, ale chuť spravit musí. "Normálně cigarety nekouřím, takže mám štěstí, že zrovna v tomhle filmu jich moc nemám. Jako vězeň se k nim totiž nedostanu," usměje se v narážce na osud postavy, již hraje.
Tu si veřejnost i média zvykla označovat jako synovraha. Rodena to však značně popuzuje. "Není to fér. Co vím, ten člověk seděl za zabití, nikoli za vraždu. Navíc to celé byla nešťastná náhoda, on zabil ve své podstatě omylem - když ho napadl opilý syn, ohnal se po něm rukou, ve které měl shodou okolností nůž," popisuje Roden případ, který se stal základem pro celý film.
Krev a šlehačka
Právě Šíma (skutečným jménem František Saidl) totiž jako jediný muž z Lidic přežil válku paradoxně díky tomu, že šel za svůj zločin do vězení. "Jako o každé své postavě jsem i o něm snažil zjistit co nejvíc. Dozvěděl jsem se tak například, že se po propuštění z kriminálu usadil v obci poblíž Lidic a dožil tam, aniž by o svém osudu komukoli vyprávěl. Jeho rodina tak ani nevěděla, jak nakonec zemřel, to jsme jí překvapivě řekli až my ," podotýká herec, který se osobně setkal s pravnučkou a vnučkou svého předobrazu.
Inkriminovanou scénu zabití si tvůrci samozřejmě trochu pozměnili. Zatímco skutečná tragédie se měla odehrát v ústraní domova, scenáristé Zdeněk Mahler a Alice Nellis ji přemístili do sálu plného svatebčanů. Podařilo se jim tak ještě více posílit její absurditu - vražednou zbraní v rukou Šimy je totiž nůž na svatební dort.
Ten měli filmaři k dispozici pouze jeden, a tak se celá akce musela dokonale nazkoušet a povést napoprvé. "To se zvládne. Já se spíš bojím, aby se nám ten dort neroztekl, od reflektorů a světel je tu jako v sauně," hrozil se při pohledu na hroutící se krky labutí z marcipánu producent Adam Dvořák. Zbytečně: dort vydržel a máslový krém mohl splynout s krví. Naštěstí jen tou filmovou.
Karel Roden: neříkejte mi vrah, prosím
Sám Roden stál naposledy na území Lidic ani ne před dvěma týdny: na pláni u lidického památníku se totiž natáčela rekonstrukce tryzny z roku 1945. Jaký to byl pocit, být na místě, kde se stala tragédie, navíc s lidmi, kteří film přišli podpořit? Jak moc se zajímáte o předlohu postavy, kterou hrajete?
A jak tedy zemřel? Zaslechla jsem, že vám vadí, když se píše, že hrajete vraha. Proč? Hlavní postava přece zabije svého syna. Jak bychom tedy o vás coby Šímovi měli psát, když ne jako o vrahovi? Ve filmu kouříte dobové cigarety. Kolik už jste jich zkonzumoval? Může si herec dovolit kouření odmítnout, nebo se musí bez odmlouvání podřídit scénáři?? Pomáhají vám v hraní podobné detaily, jako jsou dobové rekvizity, oblek z látky, která je sedmdesát let stará a podobně? Takže až natáčení skončí, vezmete si ho domů? Vy už snad doma nějaké kostýmy máte? |