RECENZE: Román Řekni vlkům, že jsem doma je americký objev roku

V roce 1987 znali fakta výzkumníci a lékaři, mezi lidmi se o smrtelné hrozbě AIDS šířily hlavně polopravdy. Ronald Reagan měl projev, kde prakticky nabádal občany, aby raději neměli sex vůbec s nikým, a zatratil gaye jako původce hrozby. Čtyři roky před smrtí Freddieho Mercuryho, šest let před premiérou filmu Philadelphia.

AIDS byla nová hrozba. Prezident Reagan prakticky nabádal občany, aby se zcela zdrželi sexu.

Přesně v té době předsudků a strachu se odehrává děj románu Řekni vlkům, že jsem doma. Napsala ho Carol Rifka Bruntová a podle mínění Oprah Magazine i Wall Street Journal jde o nejzajímavější loňský debut.

V češtině vydává román Jota v překladu Vandy Ohniskové.

Řekni vlkům, že jsem doma

80 %

Autorka: Carol Rifka Bruntová

Vydavatel: Jota

416 stran, 348 korun

Kdyby kniha byla látkou, byl by to těžký tmavomodrý semiš. A záleželo by na čtenáři, zda ho pohladí proti vlasu a zapamatuje si nepříjemnou drsnost, nebo po směru a pocítí smutnou krásu. Bruntová vypráví o ztrátách, začátcích, o pátrání ve vlastním nitru i nalézání.

Hrdinkou je čtrnáctiletá June, která nosí středověké šaty a toulá se zasněženými lesy za periferií New Yorku, kde naslouchá vzdálenému vytí vlků a hraje osamělé hry na staré časy. Doma ji čeká nesnesitelná starší sestra, rodiče (oba účetní)  mají koncem daňového období napilno. Junin svět chápe jen strýček Finn, malíř, který už devět let nevystavil jediné dílo, ač by o ně galerie stály. Maluje sestry na divném obrazu, který nedokončí. Zemře na AIDS. A June zjistí, že k strýci patřil rovněž umírající partner, jenž zaplní její prázdno po Finnovi.

Román funguje v několika rovinách. Vnitřní svět dospívající dívky je svědectvím o zkouškách, jimiž mladí projdou, aby sami sebe našli a uchovali před světem, jehož hlavním cílem se zdá být devastace a ohýbání čehokoli odlišného. Sestra miluje večírky, ale June nechápe, proč by měla toužit po zábavě a sexu. Reaganův apel se jí zamlouvá tak jako vztah k oběma gayům z kategorie bezpečných lidí: nezajímá je její tělo, ale osobnost.

Další rovinu tvoří reakce většinové společnosti na menšinovou, umocněná tmářskými snahami najít viníka za šíření viru HIV a smrt strýce. V neposlední řadě jde o analýzu vztahů sourozenců i vztahů mezi rodiči a dospívajícími. O sestře mluví June s láskou z dob, kdy si spolu hrávaly. „Je těžké říct, kdy jsme přestaly být nejlepší kamarádky. Připomíná mi to vodu. Je měkká, poddajná a bezpečná, ale pak uplyne určitá doba a vy zjistíte, že táž voda vyhloubila Grand Canyon.“

Bruntová píše nekomplikovaným jazykem, rovně, přímočaře. Co jí chybí v literárním výrazu, nahrazuje mixem roztodivných obrazů. K nejvěrnějším patří úvaha o životě jako cestě tunelem, jenž je při zrození široký, ale s každým rozhodnutím se zužuje, omezuje výběr a svobodu. „V den, kdy umřete, je ten tunel tak úzký, že když se do něj nasoukáte i se všemi dávno promarněnými možnostmi, skončíte úplně rozmačkaný.“

Román Řekni vlkům, že jsem doma působí jako pocta lidem, kteří bez ohledu na daň, již za to zaplatili, bojovali za šířku svého tunelu, za svůj nárok na svobodu. Inspirovala ho výtvarná díla včetně příznačného obrazu Jamese Cowieho z roku 1935 Dvě školačky, portrét dvou dívek s nahým diskobolem v pozadí.