RECENZE: ZZ Top jak při prvním sexu: nesmělý začátek a moc rychlý konec

Bylo tam všechno, co se vyžaduje: dlouhé plnovousy, rozmarně kýčovité kostýmy, klobouky, černé brýle, chlupaté kytary i projekce s chřestýši a prsatými blondýnami. Přesto pondělnímu koncertu ZZ Top v pardubické ČEZ Areně něco podstatného chybělo.

Když zahájili s klasikou Got Me Under Pressure ze svého nejslavnějšího alba Eliminator a tak trochu pomalu se "to" rozjíždělo, mohl to člověk svést na úvod koncertu. Třeba se krátce před vystoupením moc naládovali pardubickým perníkem, co člověk ví, jaké mají požadavky na catering.

ZZ Top

60 %

Pardubice, ČEZ Aréna, 8. července 2013

předkapela Ben Miller Band

pořádala agentura Live Nation

Těžký zadek se koncertu nezvedl ani při následující Waitin' For The Bus. Ta beze švů přešla do Jesus Just Left Chicago, jediného pomalého blues toho večera, a posluchač si uvědomil, zvláště při sólu Billyho Gibbonse, jak hluboko tato kapela stojí v tradici texaské muziky. Lahůdka.

Při zrychlení v dalších Gimme All Your Lovin', největším hitu kapely, a Pincushion, se začala konečně jakž takž objevovat šťáva, na kterou jsme u ZZ Top zvyklí. Ta se totiž nijak nevylučuje s "valivostí", která je pro ně taktéž typická. Právě v tom je tahle kapela unikátní, jak dokáže být zároveň "heavy" i "dance". Pokud se jí daří.

Teprve při sedmé písni Flyin' High z nového alba La Futura, k němuž se turné vztahuje, tedy přesně v půlce základního setu, přestal posluchač přemýšlet, kde se stala chyba, konečně si mohl začít podupávat a bavit se tak, jak se na návštěvníka koncertu ZZ Top sluší a patří.

Od hendrixovského coveru Foxy Lady už publikum jančilo. Zejména poslední trio písniček, Chartreuse z novinky a dva klasické hity Sharp Dressed Man a Legs z Eliminatoru jako by konečně pořádně odstartovaly koncert. Jenže po Legs sundali Gibbons s Hillem pověstné chlupaté kytary, které si vzali na tuhle písničku, a beze slova odešli do zákulisí.

Publikum chvíli nechápalo, co se děje. Koncert začal ve 21 hodin a právě odbíjela dvaadvacátá. Ale ano, byl to skutečně falešný konec. Čili pískot, aplaus, zpočátku nesmělý jako koncert sám, pak nekompromisní a divoký. K první várce přídavků ve stylu hookerovského boogie nastoupila kapela v odvázané náladě a s převlečenými kostýmy. Takhle kdyby to šlapalo tu hodinu předtím!

Po Tush zase odchod a pak na skok zpět - bohužel s Jailhouse Rockem, vypůjčeným ze zpěvníku Elvise Presleyho. Jedna z nejhybnějších písní v dějinách rock'n'rollu bohužel dostala od fousáčů dost za uši a chvílemi se zdálo, že se jim rytmicky úplně sype, což se nestalo ani v nejdiskutabilnějších předchozích okamžicích, i tehdy všechno dokonale zařezávalo.

Kytarová technika Billyho Gibbonse

Celý koncert i se čtyřmi přídavky trval hodinu a dvacet minut. Kdyby na pódiu hrála od začátku nažhavená kapela, která by člověka nenechala vydechnout, bylo by to tak akorát. Jenže ten pomalý rozjezd fanoušky připravil zhruba o polovinu vystoupení a rychlý konec trochu připomínal hrabalovské ejaculatio praecox.

Nakonec byl nejsilnějším zážitkem koncertu blok předskakujícího Ben Miller Bandu, který posluchači v rozporu se zvyklostmi oceňovali mohutným aplausem nejen mezi písničkami a na konci, ale dokonce i při některých sólech.

Ben Miller Band

Repertoár, zčásti vlastní, zčásti hodně upravené americké "lidovky" typu St. James Infirmary nebo House Of The Rising Sun, byl zahrány ve "venkovském" stylu, ale s nevídaným gustem a energií, o které si hlavní hvězdy mohly nechat jen zdát. A tak za šťastnou ruku při výběru předkapely dostávají deset procent celkového hodnocení navíc.