RECENZE: Filmový portrét Zuzany Michnové není pro každého. Bohudík

Celovečerní portrét skladatelky, textařky a zpěvačky Zuzany Michnové, spojené nejen se skupinou Marsyas, vstoupí 29. srpna do kin. Sotva je vyprodá. Ale tentokrát není namístě pochybnost, proč se na velké plátno tlačí "malý" dokument.

Snímek s názvem Zuzana Michnová - Jsem slavná tak akorát se řadové produkci vymyká. Není to film pro každého, stejně jako hrdinčina muzika, a to je dobře. Na rozdíl od popisných medailonků nastavených na dlouhou metráž se zrodil skutečný film, který přemýšlí a bohatě zapojuje obraznost. Už úvodní hrátky s údajnou "smrtí" Michnové nastolí velmi nezvyklý styl vyprávění, jaký by si nedovolil každý - ale režisérka Jitka Němcová má zjevně vedle vlastní představivosti i zpěvaččinu důvěru, což je na výsledku znát.

Zuzana Michnová - Jsem slavná tak akorát

70 %

ČR, 2013, 94 minut

Režie: J. Němcová

Účinkují: Z. Michnová, M. Pavlíček, M. Kocáb, M. Eben

Kinobox: 44 %

Nadsázka i ironie

Film nebuduje encyklopedické heslo, které si případný zájemce snadno vyhledá, ani nelistuje sentimentálně rodinným albem. Životopisná data se vyjevují jen prostřednictvím nejnutnějších a nejzajímavějších útržků - třeba že své křestní jméno dostala zpěvačka podle názvu zvonu v jihlavském kostele. Jiné výjevy, inscenované trio malých holčiček nebo "zelení" lidé ve městě Náchodě, jako by vystoupily z barvitého snu.

Když o zpěvačce hovoří přátelé, nehlídají slova, netopí se ve frázích - nebo taková místa, pokud se vyskytla, nemilosrdně a neomylně spadla pod střihačský stůl. "Nebyla to žádná sexbomba, ale zavalila mě těma svýma očima" - to je příznačný způsob, jak Michnovou charakterizují. Trefně zvolená je rovněž sestava lidí, kteří o Michnové často přímo před ní vyprávějí. Nepadají z nich žádná okázalá moudra, zato hodně nadsázky, ironie i sebeironie. Tak se přiznává Marek Eben, jak se bál útočného feminismu ve zpěvaččiných textech, či Michael Kocáb, že osobitému humoru skupiny Marsyas kolikrát vůbec neporozuměl.

Milují ji, uznávají, ale nešetří; kouzelně to dokládá okamžik, kdy citují někdejší přezdívku kapely Marsyas "Synové Velké medvědice" podle stejnojmenné filmové indiánky, a vzápětí reálná situace doloží, že se Michnová vskutku dovede chovat dost autoritativně - jako generálka, jejíž vojáci se občas vzbouří. Jiná zajímavá situace nastane při ojediněle vážné debatě, proč přestala psát a zda na to měla své soukromé právo nebo jestli spáchala hřích na vlastním výjimečném talentu. Tady nejvýrazněji zasahuje Michal Pavlíček, jenž vůbec s překvapivou samozřejmostí přijímá ve filmu "herecké" úkoly. A není zdaleka sám.

Vzácný pocit

Ano, fantaskní obrazy se někdy zdají až příliš mimoděčné, ulítlé a pro nezasvěcené diváky takřka nečitelné - jako Iva Janžurová s palačinkami na střeše nebo výroba meruňkové marmelády. Film si nárokuje značnou dávku stylizace, ale nikoli bezúčelně, k osobě Michnové a k její stoprocentně účinné muzice totiž sedí. Zlehka drhne jen střední část snímku, ale znovu jej pozvednou mile inscenované historky, například z ochutnávky vín, a ve finále pak skvostně zakomponovaný motiv z Buňuelova Anděla zkázy. I díky němu navozuje dokument pocit, který se v současném kině dostavuje už velice zřídka: totiž povznášející.