Mohlo by jít o příspěvek do aktuální diskuse. Novinka Michala Viewegha Biomanželka se tváří jako SOS odstrčeného manžela, polemika semancipací i alternativou a v neposledku jako pomsta ženám, které už nechtějí být v dobrém slova smyslu tradiční. Ale pak není ničím z toho. Autorův velký protest končí podobně jako útěky jeho hrdiny – tři dny trucování a pak zase domů.
Viewegh knihu charakterizuje jako román "zdánlivě humoristický a částečně autobiografický", o čemž svědčí i fakt, že protagonistou učinil nejčtenějšího českého spisovatele. Mojmír je rozvedený, úspěšný autor, který se jednou zamiluje do zakřiknuté knihovnice Hedviky. Ve stylu Popelky, či spíš filmu Pretty Woman, ji naučí pěkně se oblékat, jezdit na drahé zájezdy, hovořit s celebritami. Splní jí sen o krásné svatbě, dvou dětech a domě se zahradou... A ejhle: Popelka – alespoň podle Mojmíra – vyroste v nevděčnou Rybářovu ženu.
Kdo mi zkazil ženu?
"Kdo ji posadil do toho emancipačního rychlíku, v němž dojela až k vlastnoručně šitým menstruačním vložkám, sójovým biopaštikám, zánětům cizích prsů, ezoterice, obnově keltských tradic, charitě a dalším podobným nechutnostem?" ptává se Mojmír svého přítele Felixe. Kdo mu Hedviku "zkazil", kdo z ní udělal "bezmála nejznámější středočeskou ženskou aktivistku"?
Viewegh se v knize pokouší o černou grotesku ve stylu Stepfordských paniček Iry Levina, s občasnými lamentacemi a la Bridget Jonesová, ale pochopitelně naruby. Muži tu jsou oběťmi a ženy predátory vyvinutými do nového supervýkonného druhu alternativní altruistka. Ata – jak sugeruje Viewegh – svého muže neopečovává, ale požírá, snad jen kosti prodá na biomýdlo.
Nápad je to blyštivý a v české literatuře nevytěžený, jenže provedení kulhá. Groteska má být lehká, svižná a nenucená, avšak iza nejsarkastičtějšími větami Biomanželky je cítit osobní zranění – maskované rozhořčení, beletrizovaná sebelítost.
Ukecaná mužská jízda
Právě když autor do Mojmíra nejvíc tepe (mluví tu o něm jako o šovinistovi, sobci, malém racionálním mozečku, osmiválcovém egu), jako by doufal, že ho čtenáři politují, že s ním ve skrytu duše souhlasí. A ono není moc proč: že peníze, sláva a dovolené na ostrově Mauritius mohou být smyslem života a základem upřímné lásky, tomu – na rozdíl od Mojmíra – snad nevěří ani Viewegh.
Věčné téma - Michal Viewegh a ženy (na snímku vlevo s manželkou)
V Biomanželce střídá mužské iženské argumenty, formálně si od svého hrdiny drží odstup (vypravěčkou je jeho sokyně, "porodní opora" dula) a několikrát vystřihne pěknou absurdní scénu.
Ale nové a nové Hedvičiny zájmy, kroužky a nezávislé podniky přestávají po čase překvapovat, občasné vulgarismy, životní pravdy i opakující se citoslovce chichi působí stejně lacině jako obálka knihy s obnaženými ženskými zády a vztyčenou mrkví.
Nemluvě o "product placementu", nezbytných atributech Mojmírova úspěchu: defilují tu košile od Armaniho a názvy luxusních pražských podniků (útrata přesahující tisíc korun mu totiž dává povznášející pocit, že "už ve svém životě něco dokázal")
Nakonec i to atraktivní biotéma Viewegh neotvírá, ale spíš zastírá – za hradbou jízlivých posměšků zůstává v bezpečné vzdálenosti.
Není to alegorie konzumu ani válka Roseových, ale spíš ukecaný příspěvek z časopisu pro muže. Nebýt tří dialogů (s tchánem, bývalou milenkou adětmi), které dokazují, že autor má výrazně na víc, neměla by Biomanželka snad žádné hlubší momenty. Po náročnějších dílech Vybíjená, Andělé všedního dne i některých povídkách je to další úlitba komerčního autora.
HODNOCENÍ MF DNES 40%
