Autor Michal Viewegh jim přisuzuje zpola pravdivé, ale zpola smyšlené činy, události a zápletky. K čemu je dobré Mráz číst? Popravdě nevím, a to patřím ke čtenářům, kteří mají mezi Vieweghovými knihami několik oblíbených. Jenomže zdá se, že i mistr se někdy utne.
Thriller? Ani náhodou
Umím si představit, že by tenhle román vyšel jako bonus, jako grafomanské alter ego Mafie s podtitulem Jak by to mohlo být, kdyby... Umím si také představit, že by tvůrci Zeleného Raoula na několik dílů, tak na čtyři nebo pět, najali Michala Viewegha jako scenáristu a že by materiál v knize obsažený těch pět dílů komiksu unesl. Víc bohužel ne.
Thriller tentokrát autor nenapsal ani náhodou, děj napínavý není a postavy mají tak schematické rysy, že nemá smysl se o ně bát nebo jim držet palce. To, co bylo možné ocenit na Mafii, tedy bez obalu podaný vrt do českého politického bordelu, tady stírá právě onen zlom mezi realitou a fikcí.
Těžko se dojímat nad tím, co známe z každodenních zpráv, dávno se nerozčilujeme, tady navíc není čtenář schopný určit, co je náznak, co fakt a co nadsázka. Klaus je možná homosexuál, možná je taky agentem ruské vládnoucí garnitury, Nečase možná ovládá Jana Nagyová a Radek John do toho zcela určitě hlasitě chrápe.
Jako by se pejsek s kočičkou rozhodli umíchat dort z toho, co nejbizarnějšího se dá na české politiky najít, a když se to nedá najít, je třeba si to vymyslet. Pak protřepat, promíchat a podávat, dokud to nevyšumí, tedy pokud možno rychle, dlouho takové pití nepůsobí.
Tak groteska? Té je v románu asi nejvíc, místy vyloudí na čtenářově tváři úsměv, ale většinou jen shovívavý. Když se kmotr Janoušek znenadání rozmáchne samurajským mečem a Vít Bárta se ze strachu pomočí, uvědomí si čtenář, že je něco špatně – pustit do gatí by si totiž měla tahle postava spíš smíchem než hrůzou. Janoušek, stejně jako většina ostatních, je jen bezzubou figurkou.
Vieweghovi mafiáni spíš budí soucit a rezignované pokrčení rameny: zčásti za to může právě přehnaná grotesknost, s jakou autor příběh pojal, z části fakt, že už jsme u nás zvyklí opravdu na všechno a místo tisíckrát selhané snahy dohnat kohokoli k zodpovědnosti se jenom hystericky pohihňáváme. Za což, pravda, Michal Viewegh nemůže. Jen proti tomu bojuje zbraněmi, které jsou stejně účinné jako politická apatie většiny národa.
Prezidentské bahno
Mráz přichází z Hradu je docela zbytečný druhý díl. Přesto se bude pravděpodobně dobře prodávat, stejně, jako se dobře prodává bulvár. Skutečná jména a s nimi spojené postelové skandály i opilecké scény mají totiž sílu fascinovat dav a dávat mu do rukou shnilá rajčata, kterými s gustem mrští. Michal Viewegh to ví, sám byl mnohokrát terčem.
Samozřejmě že rozdíl tu je, respektive měl by být: novinový bulvár a literární satira by mezi sebou měly mít propast autorské soudnosti, literární kvality, promyšlených point a bodavé karikatury. Jenomže Mráz je až příliš často vygradovaný přehnanými fekálními scénami či zlou parodií.
Třeba tou, kterou autor hned v úvodu ukazuje, jak jednoduché je psát si deník v duchu Tajné knihy Ireny Obermannové. Což je buďto ironie nejprodávanějšího českého spisovatele vůči jedné z nejprodávanějších českých spisovatelek na druhou, nebo opravdu jen potřeba ukázat, že psaní je víceméně řemeslo, které Viewegh ovládá tak, že může psát a la kdokoli.
To mu nikdo neupírá. Jen bych jako obdivovatelka Vybíjené, jeho deníků, pohádek či Andělů všedního dne a nostalgická čtenářka Báječných let pod psa byla zvědavá spíš na pořádnou knihu o lidech, ne figurkách.
Klidně ať jezdí ve volvu, chodí běhat nesmyslně dlouhé tratě a nikdy nevyrostou z koukání po ženských, pořád budou jejich pochyby a strachy mnohem lidštější a čtení o nich smysluplnější než prezidentské bahno zahuštěné exkrementy vyděšených neonacistů. A klidně si na ni počkám mnohem déle než jeden rok.
Hodnocení MF DNES: 40 %
