RECENZE: Vendeta je triumf Vetchého. A taky důkaz, že český film má formu

Před časem takhle díky paradokumentu Piko objevil český film jméno Tomáše Řehořka, teď má další talent: Miroslava Ondruše. Debut absolventa písecké filmové školy, psychologický thriller Vendeta, má stejně jako Piko řadu chyb, ale v tom hlavním uspěl. Zapamatujete si ho. A nejen díky Ondřeji Vetchému.

O ději tvůrci Vendety dlouho nechtěli nic prozrazovat. Vše se v ní odehrává v řádu několika hodin a na nějaké "atraktivní" zvraty není místo ani čas, takže znát hlavní zápletku prý znamená znát příliš.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dovolím si nesouhlasit. Vendeta totiž není typem filmu, který by stál jen a pouze na ději. "Tady a teď" tu  sice má svou váhu, napětí roste v závislosti na tom, jak se dění vyvíjí. Ovšem nikoli to vnější, drama do příběhu vnáší psychologie hlavní postavy, tedy to, co se odehrává v hlavě osoby ztvárněné Ondřejem Vetchým. A protože Vetchý podává ve Vendetě jeden ze svých životních výkonů, prožíváme s ním jeho konflikt včetně pádů, falešných nadějí  a zoufalství skutečně intenzivně.

Rafinovaná cesta k neklidu

Ostatně zápletka se netočí kolem ničeho menšího, než jsou vražda dítěte a téma osobní msty, respektive otázka její oprávněnosti a obhajitelnosti. Hranice mezi tím, kdo je oběť a kdo vrah, se ve Vendetě velmi často rozostřuje. Neexistuje černá a bílá, party jsou sice na začátku rozhozeny vcelku jasně, to ale neznamená, že by si je jejich nositelé nemohli prohodit.

Vendeta

70 %

Česká republika, 2011, 86 min

Režie: Miroslav Ondruš

Hrají: Ondřej Vetchý, Oldřich Kaiser, Igor Chmela, Marek Taclík, Lucie Šteflová

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.3

Tři náctiletí kluci, příliš mladí na vinu, ale dostatečně staří na zodpovědnost, otec, který přijde brutálním způsobem o dítě, zkorumpovaní a všeho schopní policisté, každý z nich má právo pronést ono příslovečné: Hoď kamenem, kdos bez viny. Správná odpověď neexistuje a když nám to dojde, nejraději bychom si tím kamenem prorazili vlastní mozek. Tak sugestivní má film atmosféru.

Není náhodou, že Miroslav Ondruš asistoval mimo jiné také na cenami ověnčených Poutech Radima Špačka. Způsob, jakým v divákovi vyvolává znepokojení a neklid ve Vendetě, je tak téměř stejně rafinovaný jako ve zmíněném politickém dramatu.

Začíná to nevinně, končí tragicky. Pro všechny

Ondruš soustředěně pracuje s detaily a velmi poučeně zachází i s kontrastem hudby a ticha. Trochu to připomíná práci dirigenta, který i ze zdánlivě nesouvisejících jednotlivostí poskládá mocný celek. Vyspělý je  i způsob snímání reality. Kamera Martina Štrby se neopájí triky nebo experimenty, zároveň se však vyhýbá thrillerovým manýrám. A jakkoli by u tak drsného tématu bylo snadné sklouznout k explicitně podanému násilí, ani na to nedojde.

Ondruš si vystačí s "málem": obraz halí do mrazivých odstínů šedi a kýžený šok vyvolává střídáním dynamického střihu s dlouhými statickými záběry. Některé jsou na samé hraně únosnosti, většina však funguje, jak má: déšť skrápějící okno auta, zlověstně zvlněná lesní cesta a ticho takové, že vnímáme vlastní zrychlený tep. A pak prásk, rozjede se akce a když skončí, jsme rádi, že se zase můžeme nadechnout.

Ach, ta mládež

Přestože je Vendeta ve své podstatě spíš herecký film, nedá se říct, že je výsostně herecký. A to má k dispozici nejen niternou drásavost výrazu Ondřeje Vetchého, ale i talent Oldřicha Kaisera nebo Igora Chmely.

Kaiser v roli náhodného "lesního" svědka dostává prostor prakticky až v poslední třetině filmu, i na tak omezené ploše ovšem vytvoří postavu rovnocennou s hlavní. A pod kůži se nám dostane i odzbrojující chlad Chmely alias policisty, který jedním tahem přátelsky připálí člověku cigaretu a zlomí mu vaz.  

Kde naopak herecké výkony haprují, je úvod s teenagery. Z rádoby uvolněných rozmluv trojky puberťáků (Ondřej Havel, Daniel Novák, Václav Vostárek) cítíme křeč a rozpačitost. Sice machrují s mobilem a vulgárními gesty, k syrovému účinku tematicky podobně laděného britského thrilleru Jezero smrti (Eden Lake) o problémové mládeži nicméně čeští herečtí nováčci nedospějí. 

Náctiletí: opravdu jsou to ještě děti?

Naštěstí ani to, ani jiná drobná klopýtnutí, kterých se Ondruš v průběhu vyprávění dopustí, nemění nic na faktu, že si Vendetu prožijete jako už dlouho nic. Až půjdete z kina, budete prahnout po slunci a hezkém světě. Taky se možná zamyslíte nad tím, co zrovna teď dělají vaše děti. Bude vám zkrátka tak nějak divně ouzko. Ale zároveň i dobře, protože budete vědět, že v Česku zase jednou vznikl dobrý film.