RECENZE: Velká mořská víla. Drábkova drzost baví a nebojí se líbit

Ač je řeč o divadle, režiséru a dramatikovi Davidu Drábkovi se médium i mysterium filmu ozývá snad v každé inscenaci. Dokázal to i v nové hře Klicperova divadla Velká mořská víla, která dějově navazuje na jeho oceňované Jedlíky čokolády.

Kdyby se měřila originalita zápletek, musel by snad i Woody Allen vrátit Oscara za Annie Hallovou. Že se dva sejdou a za čas uvíznou v krizi, může mít podobu Lásky nebeské či Hany a jejích sester, ale i Ordinace v růžové zahradě.

Drábkovy úpravy Shakespeara i de Beaumarchaise sice zvedají publikum Klicperova divadla ze sedadel, ale nejsilnější je ve vlastních příbězích, v nichž od divokých kabaretů a satir přešel až k neilsimonovské konverzační komedii, aniž by ztratil rukopis surrealistického kabaretiéra.

Jeho hradecký vrchol Jedlíci čokolády, text ověnčený Radokovou cenou 2011, má nyní pokračování "po deseti letech" ve Velké mořské víle. Osudy sester Rózy, Heleny a Valérie by si klidně zasloužily pokračování, podobně jako ho má Angličan Adrian Mole. A kdo četl některý z jeho deníků, jistě mi dosvědčí, že tato paralela nekulhá.

Romantické komedie mívají různé ponory, Drábkovy tři sestry v domě po rodičích dosahují hloubek až nečekaných, odkaz na Andersenovu pohádku v názvu se dotýká samotného tajemství smrti, což ale autorovi nebrání rozpoutat nejryzejší grotesku. V tom bude patrně největší úskalí jinak výtečné intimní inscenace, že stačí jedno uklouznutí po smíchu, jenž herce svádí jak školáky první zmrzlá kaluž, ale celá rozcitlivělá "arcikřehkost" ztratí balanc a padá rozmlácená do skečovité řachandy.

Na premiéře však vyšlo vše jako z partesu, text i gagy v publiku našly silnou rezonanci. Chytře rozesmát a pak férově dojmout je i u autorského divadla ideál nejvyšší, Drábkova "drzost" tkví i v tom, že "se nebojí líbit". A za nic se neschovává, byť pro patos nikdy nejde daleko. Hlavně má herce, kteří se elegantně a uvěřitelně popasují s občasnou moralitou i s mnohdy nadbytečnou slovní ekvilibristikou, nejsilnější pointy bývají ty rázné a nekrášlené.

Pavla Tomicová je stále dobráckou Rózou s ohromným citem pro slovní i fyzikou komiku stejně jako Jiří Zapletal Ludvíkem, vděčným katastrofistou, ďasem k pomilování i přizabití, avšak i při četnosti podobných drábkovských rolí stále neopakovatelným a překvapujícím.

Velká mořská víla

90 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

premiéra: 17. května 2014

režie: David Drábek

hrají: Pavla Tomicová, Isabela Smečková Bencová, Pavlína Štorková, Jiří Zapletal, Jan Vápeník, Jan Sklenář, Jan Bílek a další

Jistotami jsou Pavlína Štorková jako přízračná Valérie, nezbytný rodinný imperativ, jímž každý měří své skutky, a Jan Vápeník rolí Jana, dojemného outsidera bez práce i sebevědomí. Navíc "týraného" geniálními dvojčaty (a děti umí být na jevišti přirozené).

Středobodem vršících se průšvihů je vynikající Isabela Smečková Bencová jako Helena, přesně nadsazená esence ženy krok před nervovým "závalem" i milostným zážehem. Novou postavou je atraktivní doktor, "mýdlový princ" Adam, ztělesněný neokázale civilním Janem Sklenářem (alternuje hostující Vladimír Polívka).

Stejně jako Jedlíci i Víla aspiruje na divácký hit s terapeutickým účinkem. Drábek není jen obhájcem rodiny, mravokárcem s touhou zlepšit svět, ale také - a to je pro mě nejdůležitější - příčetným advokátem nezdolné a bláznivé vyšinutosti, která umí z banality učinit karneval fantazie. Na divadle i v životě. Ví, že skutečně velké věci se k nám neblíží špalírem naleštěných fanfár, ale dějí se třeba v kulisách kašírované kuchyně, z níž se nikomu nechce.