RECENZE: U Hranařů se potrháte smíchy. Problém je, že jde o thriller

Jmenuje se TO Hranaři a mělo TO být film. Dokonce film s velkým F, událost sezony, v jejímž (prý) kontroverzním obsahu by se (prý) mohli poznat mnozí vlivní lidé. Hranaře však nelze nazvat filmem ani omylem. Respektive právě oni sami jsou ten omyl. A velký.

Temný thriller o české současnosti, kterou pokrývá dokonalá pavučina vzájemně propojených kšeftů a kšeftíků: těmito slovy shrnují tvůrci v čele s režisérem Tomášem Zelenkou a scenáristy Otou Klempířem a Jiřím Hubáčkem, o čem vypráví film Hranaři.

Nutno říct, že aby se jejich charakteristika aspoň trochu přiblížila realitě, museli bychom z ní vypustit několik slov. Minimálně přívlastky "dokonalá" a "propojených". A pokud možno také definici "temný thriller".

Napětí, tedy základní esenci thrillerového žánru, totiž v Zelenkově filmu nenajdete, přestože je nám už od úvodních titulků podsouváno dramatickou hudbou. A o kšefty a kšeftíky tu sice jde, nicméně fakt, že mezi nimi existuje nějaká souvislost, postřehnou opravdu jen ti nejvytrvalejší – většina diváků se ztratí někde u osmé minuty/postavy. 

Orientaci ve změti figur a figurek, jichž jsou v Hranařích desítky, přitom neusnadní ani zběsilé používání vysvětlujících titulků. Většina z nich toho mnoho nevysvětlí, skoro každý je tu lobbista a/nebo podnikatel (tedy až na labutě z Vltavy, jež lobbisté chodí krmit). A především proto, že na nějaké bližší zkoumání, kdo je kdo, zkrátka není prostor a čas.

Chaos namísto napětí

Chaotický a bohužel i značně amatérský střih systematicky likviduje i to málo, co by se dalo nazvat dějovou linkou. Takže sotva jedna postava (s jedním titulkem) pronese jednu, povětšinou bezobsažnou větu, už míříme za jinou (se stejně dlouhým titulkem a stejně bezobsažným monologem).

Hranaři

10 %

Režie: Tomáš Zelenka

Scénář: Oto Klempíř, Jiří Hubáček

Hudba: Zdenek Merta

Hrají: Saša Rašilov nejml., Kateřina Brožová, Jiří Langmajer, Milan Kňažko, Jan Tříska

Kinobox: 35 %

IMDb: 4.2

Člověka při tom napadne, jestli střihači nedostávají za každý střih body jako lékař za jednotlivé úkony. Každopádně výsledkem je zmatení a nuda. Logicky. Divák ztracený v ději totiž jenom těžko hledá motivaci, proč si vytvářet vztah ke komukoli z hrdinů. Zvlášť když mu hned na začátku vezmou šanci poznat, který je ten hlavní. Respektive jestli vůbec je.

Vilma Cibulková ztvárnila jednu z mála postav, která má potenciál zaujmout.

Zajímavé je, že situaci tentokrát nezachrání ani hvězdné herecké obsazení. Debutantovi Zelenkovi, respektive "šedé eminenci" filmu, producentovi Zdeňku Kubíkovi, se přitom pro Hranaře podařilo získat velká esa: Jiří Langmajer, Milan Kňažko, Jan Tříska, Vilma Cibulková, Miroslav Etzler, Martin Dejdar, Saša Rašilov, ti všichni se na podivném tvaru jali dobrovolně lámat si zuby.

Svým způsobem by zasloužili poklonu. Pronášet bez cukání koutků věty jako "Pamatuješ si na Sašu a Voloďu? – Jo jo, vzpomínky z mládí," dolovat ze sebe hluboké emoce tam, kde se divák smíchy plácá do kolen, to vše vyžaduje notnou dávku sebezapření a sebekontroly.

Postava Jana Třísky (vlevo) v Hranařích převážně mlčí a dělá dobře, dialogy scenáristům nejdou. O tom se přesvědčil i Miroslav Etzler v jedné z hlavních rolí.

Výsledkem je, že Hranaři sice disponují nejlepšími hráči, ti v nich ovšem nehrají. V lepším případě balancují na hranici nechtěné karikatury, v horším se jí stávají. Namísto thrilleru tak sledujeme přehlídku, defilé slavných herců, které si bohatý producent koupil v podstatě jen pro potěchu z jejich přítomnosti. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že Hranaři jsou jako porouchaný orloj: ukázat tvář, představit se a jít, víc se od zúčastněných nechce.

Nutno říct, že dva z nich přece jen zabojovali a trochu onen "orloj" rozhýbali. Vilma Cibulková zaútočila s nasazením a hereckou živočišností, Jiří Langmajer hrou. Obdiv zasluhují oba – ostatně jen díky téhle dvojici se Hranařům na kontě neskví nula. Jokerovsky poťouchlý Langmajer si bizarnost své role užil do nejzazších poloh, díky čemuž baví výhradně tam, kde bavit chce, na rozdíl od ostatních. A Cibulková dokonce vnesla do "přehlídky" emoci. Nezdeformovanou, kupodivu.

Všechno je sajrajt

Popsat, o čem Hranaři jsou, je oříšek. Velmi obecně by šlo říct, že ukazují svět, ve kterém je každý do něčeho zapletený, každý podvádí a krade, každý je v pr... a vůbec "všechno je sajrajt", jak znechuceně konstatuje Vilma, postava Vilmy Cibulkové (a určitě  i nejeden štamgast "čtvrté cenové"). 

Pro Tomáše Zelenku jsou Hranaři debut.

V poslední třetině se tvůrcům podaří děj relativně sjednotit, pročež pochopíme alespoň základní zápletku (méně hodným hrdinům hrozí likvidace od hodně zlých). Pár vteřin pak dokonce můžeme hovořit i o napětí, to však spolehlivě skončí v momentě, kdy Saša Rašilov s "manželkou" Kateřinou Brožovou odlétá vrtulovým letadýlkem vstříc "novému životu". Když při tom na ranvej odhazují pozůstatky toho starého (revolvery), koutky se nám zase začínají dávat do pohybu. Pak už stačí málo, například "katarze" z nebes aneb tvář matky Brožové zalitá očistnými paprsky slunce, a už se zase plácáme do kolen.  

Tak nevím. Člověk by řekl, že podobných zážitků by klidně mohl zůstat ušetřen. Ale třeba je to všechno jinak. Třeba česká kinematografie právě objevila nového experta na komedii.

Hodnocení iDNES.cz: 10 %