Mladá Grace (původně obsazená Nicole Kidmanovou) je na útěku a shodou okolností se dostane do bohem zapomenutého místa, kde se pokouší (pře)žít. Trier zasadil scénář do 30. let minulého století, tedy do období hospodářské krize, a příznačně ho natočil v ateliéru s minimem kulis, přičemž zdi domků či cestu naznačil pouze bílými pruhy na zemi.
V otevřeném prostoru příběh působil mimořádně obnaženě a tísnivě zároveň. Divadelní charakter díla byl dán nejen jeho vizuální podobou, ale i herectvím.
Krobot společně se scénografem Janem Štěpánkem sice na jeviště umístili několik budov, přesto je princip srovnatelný. Stavby se nacházejí v pozadí, před nimi stojí ničím neohraničená postel neboli "obydlí" hrdinky, kde se odehrávají mnohé ze situací.
Pozoruhodná Grace chycená do pasti
Dogville ženu často schoulenou na lůžku obklopuje, a i když se jí zpočátku dostane milého přijetí, brzy se ukáže, že se chytila do pasti. Svým příchodem v luxusních zlatých šatech a následnou přítomností narušila zdejší klid, monotónní život a šeď, kterou kromě výpravy zdůrazňují také kostýmy Jany Prekové.
Sousedům nabízí výpomoc, při prvních setkáních se jim téměř vnucuje. Drobné činnosti se však postupně mění v nekončící dřinu. "Nikdo nic nepotřebuje, ale práce je tu spousta," komentuje svůj úděl zneužívaná Grace, pozoruhodně ztvárněná Lucií Žáčkovou. Obohacená o novou zásadní zkušenost sice nakonec zamíří po příjezdové cestě zpátky do civilizace, ale stane se tak až ve chvíli, kdy je její zásluhou protivník jménem Dogville navždy zatracen.
Město v jedné ze dvou hlavních rolí dobře vytváří většina účinkujících (například Alois Švehlík, Taťjana Medvecká či Jan Novotný), kteří představují skupinu starousedlíků s jednotným názorem. V jejím čele stojí tamní intelektuál Tom (Jan Hájek), kterého ani láska k milované osobě nepřiměje se změnit. Inscenátoři rezignovali na filmového vypravěče, takže se z jeho úst navíc dozvídáme řadu informací.
Méně úzkosti než na plátně
Herectví všech je záměrně minimalistické, civilní struna podtrhuje zneklidňující tón dramatu. Důležitý je přesně dávkovaný a trefně mířený humor a také zdařilá hudba Václava Havelky, dokreslující "idylickou" atmosféru v hrůzném zapadákově.
Ačkoli česká jemnější verze Dogvillu není tak šokující a nevzbuzuje tolik úzkosti jako originál, celkové pojetí, a především výkony aktérů z ní činí jeden z nejlepších kusů v repertoáru činohry Národního divadla.
Hodnocení: 80 %
