RECENZE: Wagnerův Tannhäuser v Národním je skořápka bez obsahu

První scéna uvedla operu Tannhäuser, ale inscenace nemá invenci a pro jednotlivé role divadlu chybí špičkoví pěvci. Není tedy moc důvodů novou inscenaci ve Státní opeře, jíž se pražské Národní divadlo dodatečně připojilo k loňským oslavám výročí Richarda Wagnera, vidět.

Lotyšský režisér Andrejs Žagars zasadil děj do doby, v níž žil skladatel, což nemusí být nutně marné, i když nikterak objevné východisko. Jenomže i když se neuchyluje k nelogické aktualizaci, s níž se lze v zahraničí běžně potkat nejen u Wagnera, nabízí jen prázdnou skořápku bez obsahu.

Tmavá Venušina sluj i mramorová hala s bustami vypovídá o příběhu pěvce zmítaného mezi láskou smyslnou a čistou stejně málo jako povrchní gesta, příchody a odchody a různé úklony.

V porovnání s imaginativním, precizním Parsifalem režiséra Jiřího Heřmana, uvedeným v Národním divadle před třemi lety, převládá v dalším wagnerovském projektu dojem nahodilosti a neinvenčnosti.

V době, kdy není problém dojet na některou z předních scén německojazyčné oblasti, není ani moc důvodů pražského Tannhäusera poslouchat. Jistěže je dirigent Hilary Griffiths zkušený praktik, který dlouhé a obtížné dílo dal s orchestrem i sborem dohromady, ale na cokoli dalšího, na zvukovou kulturu, vytříbenost, vášnivost, prostě jakýkoli estetický zážitek je nutno rezignovat.

Nejsou pokračovatelé

To lze vztáhnout i na pěvecké výkony. Švédský tenorista Daniel Frank nemá sice špatný hlas, ale ne pro hrdinného Tannhäusera. Rychle začal zaměňovat pěvecký výraz za jakousi vyráženou polomluvu, kterou nelze považovat za umělecký prostředek, spíš za důkaz, že roli přirozeně neuzpívá.

Tannhäuser

35 %

Státní opera

premiéra 11. ledna 2014

režie: Andrejs Žagars

hrají: Jiří Sulženko / Oleg Korotkov, Daniel Frank / John Treleaven, Svatopluk Sem / Miguelangelo Cavalcanti, Dana Burešová / Adriana Kohútková, Veronika Hajnová a další

Bohužel zdánlivě působivé, leč problematické, neefektivní způsoby zpěvu se u nás staly normou, jak dokazuje i výkon Dany Burešové v roli Alžběty, kdy úzký, strnulý zvuk je nepoddajný a nedá se s ním tvořit.

Příliš nazální, neznělý zpěv Jiřího Sulženka nemůže dodat autoritu lantkraběti Hermannovi, rozevlátý hlas Jolany Fogašové nepodtrhne svůdnost Venuše. A jakkoli v barytonu Svatopluka Sema lze slyšet náznak charizmatu, tak lyrickou jímavost a noblesu, která by měla charakterizovat Tannhäuserova rivala i přítele Wolframa, jeho zpěv příliš nevyjadřoval.

Těžko jde o pokračovatele pěvců, jako byli Ludmila Dvořáková, Eva Randová nebo Antonín Švorc, které jsme dali světu.