RECENZE Největší z Čechů: Sedláčkova rekordmanská komedie baví, aniž by z lidí dělala blbce

"Jestli se budete nudit, tak se omlouvám," pravil režisér Robert Sedláček před projekcí své novinky Největší z Čechů. Prý že je to takový "typicky divný sedláčkovský film". Tak tedy: je sedláčkovský a možná je i trochu divný, ale obě charakteristiky v sobě nesou pouze pozitivní náboj.

Úplně vedle Robert Sedláček nikdy nešlápl. Vysoko nad průměr se dostala už jeho drogová Pravidla lži, nespornou kvalitu si drželi i Muži v říji - ostatně ne náhodou je do své karlovarské sekce vybrali i renomovaní kritici Variety (více ZDE).

Přesto měly oba jmenované snímky jeden handicap: nebyly takzvaně divácky vděčné. Nerezonovaly na první dotek - člověk si musel dát práci, aby jejich kouzlo odkryl.

Mezi Fellinim a sobotní zábavou

Právě v tomhle je nový Sedláčkův film jiný. K divákovi se dostává přes atraktivní téma rekordů a kuriozit a špikuje ho chytrým humorem - lepší kombinaci bychom jenom těžko vymýšleli.

Jaroslav Plesl jako režisér, na kterého sahá největší česká ruka

Marek Taclík v roli skinheada, který umí pod vodou vypít pivo z lahve

Pravda, nebyl by to Sedláček, kdyby si tu cestu trochu neztížil, a tak do hry zapojuje žánr paradokumentu a celý snímek pojímá jako film ve filmu, dokument o natáčení dokumentu (který ve výsledku vůbec dokumentem není).

S trochu nadsázky by se dalo říct, že Největší z Čechů (vědomě) zůstal někde na cestě mezi parafrází na felliniovskou sebereflexi a zábavou na sobotní večer. Přičemž z tohoto zdánlivě neslučitelného mixu vzešel famózní tvar: lehký i hluboký, vtipný i hořký, intimní i doširoka otevřený. Film, jakých není mnoho.

Noční můra

Přitom to mohl být pěkný průšvih. Úvodní zápletka - zneuznaný (a radou pro českou kinematografii potupně odmítnutý) režisér/umělec je nucen točit komerční, a tudíž neumělecký film na zakázku - je totiž zpola reálná; ani Sedláček sám přes slovutnou radu svého času neprošel (lukrativní nabídku prý ovšem nedostal).

Největší z Čechů

70 %

ČR, 96 min.

režie Robert Sedláček,

hrají Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Jiří Vyorálek

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.2

Zadavatele zakázky pro režiséra, který má být něco jako Sedláčkovo alter ego, představuje velkohubý ředitel pelhřimovské agentury Dobrý den, kterou živí rekordy podnikavých Čechů. Právě o nich potřebuje natočit film. Na první pohled značně „alternativnímu“ štábu vysvětlí nezbytnost takzvaného product placementu (“Tenhle pivovar to platí, takže tričko s jeho logem musí mít každý, kdo je před kamerou.“) a noční můra každého jen trochu soudného režiséra může začít.

Celý film je pak vlastně chytře poskládaným sledem bizarních a ještě bizarnějších setkání: v některých figurují herci (Igor Chmela, Marek Taclík, David Švehlík), v jiných skuteční rekordmani.

Filmový štáb z filmu Největší z Čechů a pes s nejdelšíma ušima

Igor Chmela si zahrál muže, který ze slámy dokáže uvázat cokoli

Své sólo tu mají pes s nejdelšíma ušima (ne nadarmo se říká, že nejtěžší je režírovat zvířata a děti), sběratel čtyřlístků, který sedí v solném roztoku (a se štábem v zádech žádný čtyřlístek nenajde), expert přes slámovou vazbu (který si odmítne obléct sponzorské tričko a seřve režiséra), „převraceč“ aut nebo třeba skinhead, který umí vypít „lahváč“ pod vodou.

Rekordy jako záminka

Co člověk, to příběh - přesně jak to myslel zadavatel v úvodu, když předeslal, že nechce snímek o rekordech, ale o lidech. Sedláček je pozoruje způsobem, který není zkoumáním hmyzu pod lupou. Umí se vysmát, ale umí i obdivovat nebo soucítit.

Když kamera opustí bezradného „čtyřlístkáře“ v poli nebo když kameraman zkazí rekord potápěči ve Vltavě (Vy jste to netočil celý? - Já myslel, že stačí jenom začátek a konec.), cítíme lítost i něžné pochopení, ať jsou jejich pokusy o „velký čin“ sebesměšnější.

A naopak - „taclíkovský“ nácek, který svůj rekord (ponor s pivní lahví) uskuteční až napotřetí, protože nejdřív „nejede“ kamera a pak zase ruší projíždějící motorkář, prostě jenom baví. Zlomyslně pozorujeme, jak se mu nad hladinou vydouvají směšné trenky a že nám vlastně celý ten rekord přijde úplně uhozený. Sedláčkův film je zkrátka dokonalý živočichopis a rekordy, které v něm lidé provádějí, jsou jen záminka, jak jejich osudy představit.

Sto procent pro herce

Pak je tu samozřejmě ještě jedna rovina - ta menšinová, řekněme. Zážitky související se samotným vznikem filmu docení především ti, kdo někdy do kontaktu se zákulisím filmu přišli. A že je co doceňovat - hereckými etudami na téma „natáčíme obilné klasy“ počínaje, trpělivým vnucováním sponzorského trička konče (mimochodem nikdy nikde žádný producent nebojoval s nástrahami natáčení tak kouzelně jako Simona Babčáková).

David Švehlík se potápěl ve Vltavě (“Tys to nenatočil celý?“)

Režisér a režisér: Jaroslav Plesl (role režiséra) a Robert Sedláček (skutečný režisér)

Nadstavbou je potom koexistence jednotlivých filmařů: hysterického, egoistického a povětšinou silně nesnesitelného režiséra (Jaroslav Plesl), začátečnicky nadšené zvukařky (Johana Švarcová), producentky - matky (Simona Babčáková) a kameramana se sklony k depresi (Jiří Vyorálek).

Všichni jsou svérázní a všichni se nám zvolna otvírají: režisér se tu a tam ukáže být člověkem (Pleslova hra s výrazy je dech beroucí), dětinská zvukařka je ve výsledku ze všech nejdospělejší, laxní kameraman rozmlátí hotelový pokoj a dokonce i producentka, která se zdá být ve svém pozitivně přezíravém vztahu k rozmarnému „Panu tvůrci“ neotřesitelná, občas uklouzne.

Nebýt skvělých herců, právě v této rovině by možná hrozilo nějaké to klišé - vyprávět o tom, co známe nejlíp, bývá zrádné. Čtveřice hlavních herců ovšem funguje dokonale, stejně jako celá stavba filmu, která se rozbíhá a sbíhá zcela nenásilně.

V jednom ale Robert Sedláček přeci jen klopýtl a deset procent v hodnocení mu to ubralo: neuměl skončit. Zcela zbytečné rámuje film zasedáním komise, která na konci (snad) jeho nový projekt přijme (a my to musíme pochopit za každou cenu). A rovněž zcela zbytečně cítí potřebu dostat do filmu všechny rekordmany, na které se nedostalo v samostatných příbězích, pročež je sezve na pelhřimovské náměstí.

Ano, je to jen dvacet minut proti zbývajícím (dokonalým) šedesáti, ale ruší zážitek jako celek. Najednou už totiž nehltáme živočichopis, ale jen atrakci a efekt. A ten patří do reklamních filmů na zakázku agentury Dobrý den, ne „do Sedláčka“.