RECENZE: Watersova Zeď zněla dokonalým zvukem. Možná až příliš

Třetí pražské představení slavné rockové opery The Wall stíhalo předem až příliš nepříjemností. Nejprve se kvůli policejní hodině a nízkým prodejům koncert stěhoval z areny do haly. Tam navíc kvůli zatoulaným kamionům s technikou začal s velkým zpožděním.

Přesto, když dvacet minut před desátou zhasla světla a především když pódium vybouchlo rudými ohni a za tónů In the Flesh? nakráčela hvězda večera Roger Waters, byla nervozita patrná ještě před chvílí v tlačenicích před vstupy tatam.

Úvodní číslo také ukázalo, v čem se původně stadionově koncipované turné liší od koncertů, které u nás se slavnou deskou Pink Floyd Waters odehrál minule. Přestože jde v základu pořád o to samé, i v hale působila scéna ještě monumentálněji a z výbuchů pyrotechniky šlo teplo až do zadních řad.

Roger Waters: The Wall

90 %

koncert 7. 8. 2013, Praha O2 arena

Přestože koncert se zdržel kvůli problémům s technikou, nebylo to absolutně patrné na perfektním zvuku, který show měla od prvního tónu. Prostorové efekty nutily publikum kroutit krky a dotvářely atmosféru koncertu, který díky technickým možnostem přerostl spíše v dotažené multimediální představení, na nějž diváci chodí s velmi jasnými představami, co čekat.

Při Another Brick In the Wall pt. 2 tak na pódiu nechyběla obří loutka zlodušského učitele ani místní dětský sbor zpívající slavné "we don't need no education" a zahánějící při tom nafouknutého panáka do kouta. Waters začátkem koncertu zopakoval i efekt s letadlem letícím přes celou arenu a v závěru nad hlavy publika vypustil i nafukovací prase. 

Co je důležité: efektní momenty při tom všem vzruchu většinou nepřebíjely muziku. Vyznít tak mohla i vizuálně prostě pojatá "novinka" The Ballad of Jean Charles de Menezes, kterou Waters do Zdi připsal, aby posílil protiválečné vyznění celého díla. Po skladbě o Brazilci, kterého britská policie zastřelila v metru kvůli falešnému podezření z terorismu, následoval krátký, roztomilý a publikem vděčně pojatý pokus o proslov v češtině.

Waters se u toho sám nad záludnostmi jazyka rozesmál. Jeho věnování "obětem terorismu po celém světě" tak vyznělo až v dojemných tónech následující skladby Mother a především v emotivní Goodbye Blue Sky, z jejíž křehkosti šel po zádech mráz, zatímco z projekce vypouštěly letouny rudé bomby.

Perfekcionisticky dotažené představení pro všechny smysly i mysl mělo v tu chvíli nakročeno k dalšímu absolutnímu hodnocení. Pro diváka, který už Zeď na stejném místě viděl, nicméně některé momenty mohly působit přece jen mírně ohraně. Agitka s trpícími dětmi či promítání setkání vojáků a jejich ratolestí bylo jistě efektní, ale zároveň na hraně citového vydírání.

Zvláště v druhé polovině bylo zřejmé, že Waters některé věci hraje snad až příliš na efekt. Momentů, kdy na pódiu stál a předváděl grimasy a posunky (navíc špatně sehrané s projekcí) bylo skoro víc než těch, kdy skutečně zpíval, o hraní na jeho původní nástroj, baskytaru, nemluvě. Při povedené Comfortably Numb, která  patřila k vrcholům večera, kupříkladu nedělal téměř nic.

Místy až příliš dokonalý zvuk a jeho synchronizace s projekcemi také vyvolávaly dost možná úplně neférové otázky, co všechno vlastně při téhle show hraje naživo a co z předtáčky z harddisku. V celku jsou ale hnidopišské otázky nepodstatné. Přes pár momentů, kdy se zdálo, že Watersovo (do značné míry jistě oprávněné) megalomanství show přehlcuje, v Praze znovu důstojně a v plné parádě ožil podstatný kus rockové historie.