Jestli teď vyhraje i v českých kinech, to záleží právě na divákově ochotě přečíst jeho "manuál".
Snímek s podtitulem Muž, který uměl vyvolávat své minulé životy se vymyká diváckým zkušenostem západní civilizace. Kdo si od filmů zachovává odstup, hodnotí je podle dávky akce a žádá, aby vyhověly jeho měřítkům, u Strýčka usne.
Přijme-li pravidla, jež stanovil jeho tvůrce Apichatpong Weerasethakul, může usnout taky – nebo objeví jiný svět, aniž musí na jeho filozofii převtělování přistoupit.
Hlavní pravidlo zní: Ničemu se nedivit, nic nevysvětlovat. Kráva, jež v úvodu uteče za jepičí svobodou, může být metaforou lidské cesty, jedním z převtělení strýčka, čistě náladovým výjevem, nebo něčím úplně jiným. Lesní duch, roztomilé stvoření s červenýma očima, v sobě nemá nic děsivého.
Prý odkazuje k thajským hororům 70. let, ale dá se popsat i jako strašidýlko Barbucha z Kubuly a Kuby Kubikuly křížené s tvory z Planety opic.
Klíčové je, že nikoho nevzrušuje. Stejně samozřejmě se přijímá duch strýcovy mrtvé ženy: bez bafání i vřískotu. Živí s mrtvými posedí, pohovoří; s něžnou stopou humoru si záhrobní manželka prohlíží fotky z vlastního pohřbu.
Dlouhé záběry se mazlí s krajinou. Není kam spěchat, není proč plýtvat slovy. Strýček umírá – ale nebouří se. Dny na jeho přívětivé farmě prostupuje tichá, vláčná, ve své vědomé, leč neporaženecké odevzdanosti léčivá vyrovnanost. Temný podtón zneklidňuje jen ve zvuku, zvláštní vzdálené dunění neutichá ani v lese plném slunce.
Baví výroky "Zabil jsem moc komunistů a moc hmyzu" či vztah městské návštěvy k nepohodlí venkova – ale mají tu i pesticidy a opalovací krémy, na hmatatelném vychutnávání času není nic staromilského. A jedinečný, přitom přirozený sex princezny s mluvící rybou či pouť jeskyní dokládají: co záběr, to čistá krása. Než přijde kontrastní proroctví.
Ač ji divák nesdílí, uzná, že v té víře se snáz žije i smiřuje s odchodem. A byť se v kině vrtěl, za čas zjistí, že něco se v něm zabydlelo, a k šedesáti přihodí deset procent.
HODNOCENÍ MF DNES 70%
