Jednomu ze zásadních pianistů bluesové historie Pinetopu Perkinsovi je totiž – držte se – 97 let a je jistojistě nejstarším stále aktivním bluesmanem (jeho "konkurent", kytarista David "Honeyboy" Edwards, je o dva roky mladší.
To Smith, jeden z nejznámějších bubeníků tohoto žánru, je o generaci mladší. Je mu "pouhých" 74 let a na tomto albu se nevěnuje své doméně za bicími, nýbrž foukací harmonice a zpěvu. Partu doplňují mimo jiné i další oceňovaní hudebníci, třeba kytarista John Primer nebo baskytarista Bob Stroger.
To, co na albu zní, samozřejmě není vůbec nic nového. Bylo by absurdní, kdyby se tihle staří páni, kteří "to všechno" pomáhali vymyslet, pouštěli na hodně stará kolena do experimentování.
Album je naprosto nekomplikovanou, a jakoby "lážo-plážo" zahranou esencí chicagského blues. Včetně více než povědomých harmonických postupů, figur a riffů, pod kterými jsou zde (jak je zvykem) podepsáni protagonisté alba, ale člověk nemusí být žádný hluboký znalec žánru, aby jejich navlas stejné verze vystopoval už ve tvorbě mnohem starších autorů.
Například Muddyho Waterse, za jehož zády se oba protagonisté v roce 1969 sešli poprvé a který jako by odněkud z "bluesového nebe" nad nimi držel ochrannou ruku. Otázka autorství v ortodoxním blues ostatně zejména po hudební stránce není zdaleka prioritním tématem. Důležitý je duch nahrávky a – jak už bylo řečeno – samotná její existence.
Pinetop Perkins & Willie "Big Eyes" Smith: Joined At The Hip
Telarc/Classic, čas 58:31
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
