RECENZE: Trička, kbelíky, razítka. Pád Arkuna se skácel do banality

První operní premiérou nové sezony Národního divadla byla rarita od Zdeňka Fibicha. Divadlo však přecenilo síly a výsledek je velmi problematický.

Připomínat aspoň občas, že kromě Smetany, Dvořáka nebo Janáčka psali opery i jiní čeští skladatelé, by mělo patřit do popisu práce Národního divadla. A to přesto, že by šlo debatovat o tom, zda Fibich není spíš vysoký standard bez geniální invence. Dramaturgická odvaha uvést dílo, které se téměř sto let nehrálo, je chvályhodná, ale to je tak asi všechno.

Dlouhá a komplikovaná opera, v níž se střetává svět křesťanství a pohanství, se odehrává ve 12. století na dnešní Rujáně. Režisér Jiří Heřman však nezopakoval estetickou působivost a nadčasovost Wagnerova Parsifala.

Lze věřit, že při návštěvě Rujány ho zaujaly nákladní lodě s kontejnery, ale využít je jako výtvarný prvek a děj aktualizovat nedává moc smysl. Převažující civilní obleky, trička, kbelíky, razítkování papírů, pobíhání s flintami působí až směšně v kombinaci s archaickým textem.

Oba soupeřící světy nejsou přitom nijak vyjádřeny, třebaže samotná scéna Pavla Svobody, znázorňující mořské pobřeží, nepostrádá variabilitu a poetiku. Ale vyjádřit zhroucení jedné moci tak, že se prostě vysype lodní náklad, je stržení patosu do nicneříkající banality, což je problém celé inscenace. Navíc herecké projevy jsou strnulé a postrádají osobnostní vklad.

Kde jsou zpěváci?

Ale to je už problém souboru Národního divadla. Pro Pád Arkuna je zapotřebí více špičkových pěvců, kteří tu však nejsou. Tím více při čtvrteční premiéře vyvstaly nedostatky, bohužel zřejmě považované za standard. Nikdo nedokázal hlas skutečně efektivně rozeznít a něco jím vyjádřit.

Pád Arkuna

40 %

Národní divadlo

premiéra 9.října 2014

dirigent: John Fiore

režie: Jiří Heřman

Velekněz Dargun by měl být nejspíš impozantní postava s mocným hlasem ve wagnerovském duchu, ale basista David Szendiuch vlastně jen polohlasem monotónně mluvil. Lépe na tom nebyli Roman Janál coby křesťan Absalon ani Dana Burešová jako Helga a dnes už ani Eva Urbanová, která se v roli pohanské kněžny Radany se zbytky hlasu snaží násilím předstírat dramatičnost. Banalita převládal i ve zpěvu.

A třebaže nutno ocenit nadšení dirigenta Johna Fiora pro Fibicha a pečlivost, s níž se připravoval, stejně se i pod jeho rukama chybovalo a zvuk orchestru byl spíše tvrdý a hlasitý než vznosný a lesklý. To by se snad ještě v reprízách mohlo zlepšit, ale dělat Fibicha, když ho není kým obsadit, je pošetilé. Končí to nutně větším pádem, než je zhroucení pohanského boha.