Tohle představení by si nemělo nechat ujít žádné dítě - a ani jeho rodiče. Režisér Filip Nuckolls oživil Mikuláše, Augustýna, Kryšpína, Vendelína, Albína i šplhouna Celestýna s citem k předloze, přesto v inscenaci nechybí ani humor stojící mimo ni. Najdeme ho ve dvou rovinách - v dětské i "dospělácké".
Na jedné straně nechybí situační komika, která baví děti (ať už jde o všudypřítomné rány do nosu nebo třeba Vendelínovu degustaci pulců, když mu Augustýn řekl, že žabí stehýnka na česneku jsou delikatesa). A dospělý je okouzlen bezelstnou, přesto naprosto ultimativní dětskou logikou, kterou dokážou malí hrdinové hravě vyvést z míry nejen rodiče, paní učitelku a přísného školníka Polívku, ale i školního inspektora nebo lékaře.
S humorem tedy pracuje Nuckolls přesně tak, jako to dělá i Goscinny - a činí tak s odzbrojující lehkostí. Využívá pochopitelně také potenciál toho, že dospělí hrají malé děti.
Režisér si pro zinscenování vybral příhody, které umožňují hercům skutečně se vyřádit. Kluci ve škole skáčou po lavicích, mají potřebu neustále komentovat slova paní učitelky, kouří doutníky za ohradou, hrají si s Malým chemikem tak, že smíchají všechno, co v kufříku najdou, nebo pouštějí ve vaně lodičky zrovna tehdy, když jsou oblečení ve svátečních šatech. Téměř všechno končí rvačkou, brekem nebo hurónským řevem.
Škoda, má brýle
Inscenace si vůbec nebere servítky a na jakoukoli korektnost nebo zásady správné výchovy rezignuje. Kluci téměř neustále šikanují žalobníčka Celestýna a litují, že má brýle. Právě tento handicap je ostatně jednou z příčin, proč se s ním ostatní moc nekamarádí - nemohou mu totiž dát pořádnou ránu do nosu, kdykoli si to situace vyžádá.
Převést do reality geniální ilustrace Jeana-Jacquesa Sempého, jež tvoří polovinu úspěchu knihy, není nic snadného - například film z roku 2009 si právě na tom vylámal zuby. V Celetné se to však podařilo. Postavy jsou vybrané i zahrané velmi přesvědčivě. Ať už jde o Zdeňka Charváta, který hraje neustále se živícího a bytostně flegmatického Vendelína, Marka Němce v roli siláka Albína, jenž ty rány do nosu rozdává na potkání, nebo Václava Jakoubka jako poněkud zpomaleného syna strážníka Kryšpína.
Mikuláše v inscenaci Divadla v Celetné ztvárnil Matouš Ruml (vlevo).
Vybalancovat svou nesnadnou postavu dokázal i malý Mikuláš, kterého ztvárňuje Matouš Ruml. Sedí mu poloha snaživého vypravěče, ale s přehledem se dokáže proměnit i do "hlučného nezkrotného žáka, který by mohl pracovat lépe". Nikdo nepřehrává a klučičí tlupa je teatrální jen do té míry, do jaké musí.
Nejslabším hereckým článkem inscenace je Milena Steinmasslová, která je jako paní učitelka příliš neurotická. Její postava působí nepřirozeně a spíš rušivě, než aby vyvažovala jinak mužský ansámbl. Steinmasslová vystupuje v dvojroli ještě jako Mikulášova matka, ale ani tato ráznější poloha jí moc nesedí. Chybí jí starostlivost a maminkovská něha, kterou matka okouzluje v knize. Naopak Pavel Lagner, který zde zastává všechny dospělé mužské postavy od tatínka po školníka Polívku, dokáže přecházet z role do role naprosto přesvědčivě.
I když jsou v Mikulášových patáliích i slabší místa, jde jen o občasné zaváhání v jinak nabitém a promyšleném představení, ze kterého člověk odchází a nemůže se přestat usmívat. A to se cení.
René Goscinny: Mikulášovy patálie
Divadlo v Celetné, Praha. Režie Filip Nuckolls, hrají M. Ruml, P. Lněnička, L. Jůza a další, délka 90min.
Hodnocení MF DNES: 80 %
