Jméno Josefa Gočára (1880–1945) a jeho stavby rozeseté po České republice – a koncentrované zejména v Hradci Králové a v Praze – nebývají pro našince vždy úplně spojitými nádobami.
Gočár je sice pojmem obecně známým, avšak z tisíců lidí, kteří kolem některých jím navržených děl denně projdou, si pouhý zlomek uvědomí, že je projektoval právě tento tvůrce.
Platí to především o hlavním městě, například o paláci Fénix v horní části Václavského náměstí, o Domu zemědělské osvěty ve Slezské ulici na Vinohradech či o Legiobance v ulici Na Poříčí. Naopak Gočárův tvůrčí meziválečný zápis do Hradce Králové je tak mocný, že architekt a město splývají bezmála v synonyma.
Reprezentativní monografie nazvaná jednoduše Josef Gočár může napomoci zpřesnit ono přibližné povědomí. Je na čase: jediná monografie o Gočárovi vyšla roku 1958 a ani zdaleka neměla parametry nynějšího kolektivního a výpravného knižního díla (svazeček z osmapadesátého čítal 52 stran; nynější krásná "bichle" jich má skoro desetkrát tolik!).
Harmonie slov a obrazu Architektura je řemeslo či (chcete-li) umění komplexní a obdobné parametry by měla vykazovat literatura o ní. Ale jak knihu o architektonickém tvůrci vlastně hodnotit? V jakém poměru vážit složku textovou a obrazovou?
A je tu také celek knihy – publikace coby předmět svého druhu. U Gočárovy monografie můžeme hovořit o harmonii, s níž jednotlivé složky koexistují. Formátem a množstvím ilustrací jde o publikaci obrazovou, ne však takovou, v níž texty dostávají kromě několika soustavnějších odstavců formu pouze rozšířených popisků.
Souvislý, převážně chronologicky komponovaný výklad o konkrétní stavbě či o tom nebo onom autorově tvůrčím období je rytmizován obrazovými portfolii. (Gočárova cesta se dá shrnout slovy z titulu známé a vynikající publikace Rostislava Šváchy a Jana Malého – "od moderny k funkcionalismu".) Portfolia na špičkové vizuální úrovni prezentují dotyčnou stavbu nebo lokalitu jak ve věcněinformativním, tak v kultivovaně emotivním zobrazení.
Editor Zdeněk Lukeš a kvarteto grafiků neváhali až na dvě tiskové strany "rozpálit" některé dobové černobílé fotografie přibližující původní podobu staveb; dokumenty tím zdatně sekundují vytříbeným fotografiím Ester Havlové, Štěpána Bartoše a Pavla Friče, kteří díla snímali v současném stavu (například tak nápaditě, že kolem domu U Černé Matky Boží v centru Prahy nejde jediný člověk! – dle světla záběr vznikl nejspíš ve velmi brzkém letním ránu). Jediným rušivým detailem pro mě jsou příliš výrazné poznámkové odkazy, jimiž je výklad "prosypán" – vystupují ze sazby, svítí z ní.
Smutný konec
Jen o několik týdnů přežil Josef Gočár druhou světovou válku, která zařízla masarykovské Československo a jemu osobně odebrala značnou část tvůrčího uplatnění – po uzavření vysokých škol byl penzionován, zůstávalo jen u návrhů jeho staveb, po mrtvici na konci roku 1943 ustal v práci úplně. Snad v té smrti byla jistá milosrdnost: Gočár nemusel zažít následné běsnění socialistického realismu.
Monografie Josef Gočár
Texty Z. Lukeš, P. Panoch, D. Karasová, J. T. Kotalík
Fotografie E. Havlová, Š. Bartoš, P. Frič
Pro Michalise Dzikose vydal Titanic, 440 stran, 535 obrázků, 2 475 Kč
HODNOCENÍ MF DNES 90%
