RECENZE: Nové album Nicka Cavea rosí čelo potem

Nové album Nicka Cavea a The Bad Seeds nese název Push The Sky Away a fanoušci nebudou zklamaní. I když je úplně jiné než všechny jejich předchozí desky.

Z obalu alba Push The Sky Away | foto: The Bad Seeds Ltd.

Říká se tomu být po bitvě generálem, ale skutečně: kdo nečekal, že v pořadí patnácté album zpěváka Nicka Cavea se skupinou The Bad Seeds bude znít přesně nebo aspoň přibližně tak, jak skutečně zní, postrádá elementární smysl pro dramatičnost. Ano, je tomu tak, kolekce devíti nových songů australského zpěváka s názvem Push The Sky Away je totiž pomalá a tichá.

Je jasné proč. Pětapadesátiletý hudebník se prostě dostatečně vyřádil s projektem Grinderman. Ten se sice de facto personálně rekrutoval z The Bad Seeds, ale hrál něco úplně jiného. Vzpomene-li si ještě někdo na Caveův pražský koncert v roce 2006, anoncovaný jako Nick Cave Solo, dobře ví, že už tehdy, na pódiu Kongresového centra, stálo vlastně kvarteto Grinderman, na repertoáru ovšem mělo výhradně písně The Bad Seeds, byť občas v hodně nečekaných úpravách. Recenzi koncertu čtěte zde.

Nick Cave & The Bad Seeds: Push The Sky Away

75 %

Vyd. The Bad Seeds Ltd./EMI

Než se rok s rokem sešel, vyšlo první eponymní album Grindermana, které dalo řádně za uši všem, kteří si stýskali po první slavné Caveově kapele, postpunkových The Birthday Party, se kterými hrál na začátku 80. let, a kteří od jejich rozpadu postrádali ve zpěvákově hudbě "hluk" a "krev".

Úspěchu s projektem, který původně měl být jen jednorázový, se ovšem protagonisté namlsali, a byť opět převlečeni za The Bad Seeds vydali o rok později vyrovnanou desku Dig, Lazarus, Dig!!! (recenze zde), vzápětí zase uložili léta zavedené kapelové jméno k ledu a do světa i v roce 2010 do studia se opět vydal Grinderman, toho jména druhý. recenzi alba najdete zde.

Co nová deska není...

Letos, respektive už vloni při natáčení, nazrál ale opět "The Bad Seeds time" a zdá se, že téměř všechny vnější znaky – samozřejmě kromě setrvalé image mírně perverzního sňatkového podvodníka – charakterizující Nicka Cavea nejen posledních let, zůstaly před dveřmi studia.

Album Push The Sky Away je úplně jiné, než všechny dosavadní desky The Bad Seeds. Nejenže na něm není ani náznak v podstatě prvoplánové surovosti, typické pro začátky kapely. Nenajdeme tu totiž ani to, k čemu se Cave víceméně periodicky vracel na albech The Good Son, The Boatman's Call nebo Nocturama, totiž poměrně tradiční dekadentním výrazem přetřené, ale silně melodické baladiérství.

PJ Harvey a Nick Cave na obalu singlu s duetem Henry Lee

Mimochodem - v dosavadních několika světových i domácích recenzích byla v posledních dnech novinka nejčastěji přirovnávána právě k The Boatman's Call, což je ovšem jisté nedopatření. Tato silně osobní deska z roku 1997 byla obsahově silně poznamenána rozpadem Caveova krátkého, ale zřejmě spalujícího vztahu se zpěvačkou PJ Harvey. Hudebně pak nesla víc než kdy jindy prvky gospelu, se kterými sice Cave pracuje s oblibou odedávna, právě tehdy jim ale plně otevřel stavidla.

A do třetice: v případě Push The Sky Away se nejedná ani o tak stylově vyvážené album, jako byl třeba Henry's Dream, dvojalbum Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus, nebo nakonec i předchozí Dig, Lazarus, Dig!!!.

...a co nová deska je

Nick Cave na pražském koncertě v roce 2008

Snad není příliš velký omyl předpokládat, že kromě onoho "oddechu" od Grindermana k novému stylu hudby The Bad Seeds Cavea vedl i zdánlivě podružný fakt, že jejich členem není dlouholetý kapelník a multiinstrumentalista Mick Harvey. Ten ze skupiny odešel po jejím minulém albu a v poslední době byl vídán v kapele zmíněné PJ Harvey (Australana s Britkou pojí jen shoda příjmení).

Hlavní osobností The Bad Seeds je dnes, samozřejmě vedle frontmana, houslista a také hráč "na cokoli" Warren Ellis. Bez rizika faux pas by se dalo tipnout, že až minimalistický hudební výraz alba je právě jeho dílem a producent Nick Launay, který pracoval už na třech předchozích albech The Bad Seeds i na obou Grindermanech, do něj příliš nezasahoval.

Jestliže ale byla řeč o minimalismu (pracuje se zde skutečně jen se základními rytmickými groovy, několika akordy či průzračnými riffy, abychom použili rockové, v tomto případě ale nepříliš fungující terminologie), o "pomalosti" a "tichosti", neznamená to, že by album postrádalo napětí.

Toho zde je možná víc, než v raných divokých jízdách, plujících na vlnách hluku a tvrdých drog, které byly pro tuhle kapelu kdysi příznačné. Ono napětí se ale odehrává v pozadí, ve druhém plánu, posluchač je vlastně pouhým uchem neregistruje, ale jeho podvědomí postupně ovládá nepopsatelný pocit rozechvění a někdy i zmatku.

Hugo Race

V tom lze toto album přirovnat třeba k některým pozdním albům dnes již neexistujících Sonic Youth, kteří se po celoživotní práci s kytarovými vazbami propracovali k  filigránsky dotaženému "tichému hluku". Anebo, přímo z caveovské líhně, k hudbě spoluzakladatele The Bad Seeds, u nás dobře známého kytaristy Huga Race, v jádru de facto bluesového písničkáře, který se nebojí rozepnout záběr od minimalistických figur k psychedelickým plochám plným napětí a zvukové obrazivosti.

Přes všechny změny, které s Push The Sky Away přišly, se ale stále jedná v první řadě o album Nicka Cavea a jeho fanoušek rozhodně nebude být zklamán. Jakkoli se mu možná po větší členitosti zasteskne. Divokost přece jen ke Caveovi patří stejně neodmyslitelně jako ostatní polohy.

I když ale Cave ani vteřinu nekřičí, jeho zpěv zůstává vlastně pořád stejný. Tak trochu šansoniérsky herecký, tak trochu bluesový, tak trochu rozervaný. A když v nejlepší písni alba Higgs Boson Blues (její ukázku najdete v audiogalerii) procedí skrz zuby "I've been sitting in my basement patio/Aye, it was hot", posluchač si otírá pot z čela...