RECENZE: Na vlastní nebezpečí a radši beze slov

Sjet nebezpečnou Černou řeku a přitom odhalit tajemství mají hrdinové nového filmu Filipa Renče Na vlastní nebezpečí. Do kin vstupuje ve čtvrtek.

Počtářsky vzato je film Na vlastní nebezpečí průzračně jasný jako voda horské řeky, již hrdinové sjíždějí. Atraktivně natočené velké nic; zvládnutý tvar versus ne umělý obsah; půl napůl čili 50 procent.

Těch deset procent navíc patří hercům: ne za oscarové výkony, ale za to, čím prošli. Snad poprvé v českém filmu zakusili, jak těžce jsou vydělané honoráře akčních hrdinů, pro něž mívají aktéři konverzačních hříček mezi pražskou vilou a chatou na Slapech jen útrpné pohrdání.

Na vlastní nebezpečí

60 %

ČR, scénář Josef Urban, režie Filip Renč, hrají Jiří Langmajer, Filip Blažek, Miroslav Krobot, Lucia Siposová a další, 92 min.

Kinobox: 42 %

IMDb: 3.7

Ovšem kdyby se na raftu vezli samí němí, film by hodně pookřál. Má k dobru velké plátno, velký rozmach, velký prostor; nedrží se při zemi, díky kameře dostává takřka westernový ráz.

Scenerie se koupou v romantice i strohém ohrožení, občas připomenou plavbu amazonským pralesem za pokladem. Muži zkoušejí charizma pravých chlapů - s výjimkou Miroslava Krobota, jenž vděčně plní modelovou úlohu komického outsidera; ženám zase svědčí přiléhavě promáčené svršky i závoje vlasů. Zkrátka je na co se dívat - ale není co hrát.

Nepopsané listy
Jak do raftu nasednou, tak z něj hrdinové vysednou: coby prakticky nepopsané listy. Jen Krobotův sucharský kantor zažil jakýsi vývoj; ostatních se týkají přelomy jen situační, ne osobnostní. Místo aby scénář rozvíjel vztahy a povahy postav v raftu, buduje kolem nich odstředivou a umělou historku.

Druhá výtka spadá čistě na vrub dramaturgie. Dramatické zákony totiž staví na hlavu, tajemství prozrazuje příliš brzy, zatímco smrtící hon nasazuje příliš pozdě. Mělo by to být obráceně. Zatřetí, zbytečné reminiscence z dětství Langmajerova hrdiny jen nastavují čas, i když třeba obrazu vody zaplavující smuteční síň nelze upřít nápad ani působivost.

A konečně, kvůli obsahu si film těžko hledá styl. Na thriller je zápletka melodramatická, na dobrodružnou indiánku se jí nedostává odstupu. Přitom startuje rychle, s minimem věcných údajů o šarádě v deníku po otci Langmajerova hrdiny.

V krátkých popisech se rozdají karty i dalším členům expedice, jež se po stopě deníku vydá. Nepříjemná tíseň na hranicích země, kde stojí samopal nad zákony, oživí diváckou paměť; a vstupem do peřejí se partička baví jako přerostlí nadšenci z nové Cesty do pravěku.

Radši voda než vášeň
Jenže jakmile na scénu vtrhne místní rybář, zarostlý loupežník z pohádek křížený s pašerákem z kronik, získá film dětinský nádech v duchu Maharalu - ani upír by nepřekvapil. Z folklorní návštěvy v osadě vyhrává Krobotova opilecká komika nad zrodem vášně, což navíc ruší školácky okatá nápověda rodinné kletby.

Už aby byli zpátky na vodě! přeje si člověk, dramatické scény v proudu i pod hladinou jsou opravdu řemeslně na výši a skok do vodopádu by bral i Hollywood. Že se v něm tvůrci dlouho zálibně ráchají, je pochopitelné: až budeme podobné záběry dělat třikrát do týdne, omrzí se.

Z vodopádu se bohužel vynoří hrdinové, kteří si musí všechno vysvětlit, a spolu s nimi zjištění, že "natvrdo" přiznaný akční thriller o tříbení charakterů v mezní situaci by byl čistší než telenovela o otcích, synech a krásných domorodkách. I hercům by lépe sedl nadhled dobrodruhů, z jejichž prázdninové hry se ostrým řezem stává boj o život - bez románkových cirátů.