RECENZE: Muži v naději jsou dobří. Ale víc než zábavu nečekejte

Je lepší, když jsou Ženy v pokušení, nebo Muži v naději? Tak přesně takhle se nad filmy Jiřího Vejdělka, z nichž ten druhý právě vstupuje do kin, zamýšlet nesmíme. Každý z nich si najde své publikum, o tom není sporu. Rozhodně to však nebude publikum identicky spokojené.

Vynechme otázku, zda jsou Vejdělkovy "Ženy" víc pro ženy a "Muži" víc pro muže (i když kdo zná obé a může srovnávat, jistě k ní chtě nechtě dojde). Podstatnější je, zda mají oba co říct a jak se jim to daří.

Ženy v pokušení měly hodně co říct a sdělily to bezchybně. Muži v nadějí mají méně co říct, ale předstírají opak - což je problém. Základní chybou Vejdělkovy novinky je totiž fakt, že si hraje na něco, co není. Že chce víc než bavit, i když to jediné mu opravdu jde.

Jeden muž, dvě ženy: Jiří Macháček si ve filmu Jiřího Vejdělka zahrál se zrzavou Slovenkou a blonďatou Češkou. Hlavu mu popletly obě.

Vejdělek měl odjakživa cit a talent pro vplétání tenkých, téměř podprahových linek do obsahu, který se navenek jeví jako čirá zábava. Kdo chtěl, našel si pod slupkou příběhu i něco ryze svého, intimního, a kromě toho, že se zasmál, odcházel z kina s pocitem katarze.

Co Mužům chybí?

Přestože jsou však Muži v naději ušiti podle podobného "mustru" jako jejich ženské předchůdkyně, jen zrcadlově otočeného (výraznou hrdinku nahradil výrazný hrdina, který "nevychovává" dceru, ale zetě), katarze se u nich nedočkáme. Na rozdíl od humoru - ten funguje u Vejdělka stále spolehlivě.

Muži v naději

60 %

Scénář a režie: Jiří Vejdělek

Hrají: Jiří Macháček, Bolek Polívka, Vica Kerekes, Petra Hřebíčková, Simona Stašová

Kinobox: 65 %

IMDb: 7.0

Výsledkem je, že se sice po celých sto patnáct minut královsky bavíme, ostatně s duem Polívka - Macháček tomu snad ani nemůže být jinak, ale NĚCO Mužům v naději zkrátka chybí. Ždibek přirozenosti, možná. 

Svůj díl viny na tom nese apartní prostředí, v němž se hrdinové pohybují - vše od kostýmů přes líčení až po načinčané designové byty působí až příliš dokonale, nereálně. Uměle, chcete-li. Stejně jako šroubovaná zápletka, která se kroutí, zaplétá a motá tak, aby do sebe všechno zapadlo, jak má; a to i za cenu křeče.

Do třetice pak občas drhnou dialogy. Ne, že by byly špatné, naopak: jsou perfektní a vtipné, vybroušené do posledního písmenka. Jenže v tomhle případě  hraje Vejdělkova slovní ekvilibristika proti němu. Vyvolává totiž dojem, že nesledujeme ani tak film, jako spíš mozaiku nesourodých, byť špičkových anekdot.

Nadprůměrně dobrá zábava

Je tu ovšem ještě jedna cesta, jak se dá na komedii Jiřího Vejdělka nahlížet: totiž odmyslet si, že kdy předtím něco natočil a teď nám prostě servíruje novou českou veselohru.

Jako takové si "Muže" bez problému zařadíme mezi nadprůměrné filmy. Ty, co si rádi zopakujeme, kdykoli se budeme chtít bezstarostně zasmát. Protože sledovat Jiřího Macháčka při tenise, na který se vymlouvá pokaždé, když jde na zálety, je prostě zážitek. Stejně jako všechny ty úvahy, hlášky a průpovídky, které ve filmu padají a dozajista zlidoví.

Jak Muže vidí muž

Nad filmem se zamýšlí Václav Hnátek, redaktor MF DNES

Loňské Ženy v pokušení mě bavily. Není to sice snímek, který bych nutně musel mít doma a pouštět si ho třikrát do roka, ale v kině jsem si ho užil. A to velice. Ne vždy člověk odchází z českého filmu s pocitem, že mu filmaři nic nedluží. Další kousek režiséra Jiřího Vejdělka jsem tedy vyhlížel s očekáváním a musím říct, že Muži v naději nezklamali. Ten film je... prostě mužský a nebál bych se říct až chlapský. Rozhodně však není vulgární. Žádný košilatý Kameňák, i když vtipy se tu nešetří. Jen jsou podané se samozřejmostí méně anekdotickou. Spíš narážky než frky. Také sexu, vkusného a rovněž i vtipného, je tu nemálo. Ostatně, Petra Hřebíčková i Éva Kerekesová zůstanou přítomným mužům zřejmě ještě dlouho v paměti. Bavil jsem se a smál jsem se od začátku do konce. Možná se tu oproti Ženám v pokušení méně prožívá, možná se jde příliš po povrchu, možná někomu přijde truchlící vdovec, který "telefonuje" žehličkou jako příliš brutální "hlod" ve chvilkovém melodramatu. Mně to nevadilo. Jestli byli Muži v naději myšlení jako film pro muže, tak se povedli. Pro mě to byly velice příjemné dvě hodiny. A co víc si přát? Pánové, už rezervujete vstupenky?

Bolek Polívka je kouzelný, ať už zrovna vysvětluje, co obnáší termín "jet v ložnici na autopilota", a nebo když pod vánočním stromkem kárá zeťáka s čelovkou na hlavě.

Macháček přitom Polívku dorovnává nejen v rovině dialogů, ale i perfektně zvládnutou situační komikou (produkce spermatu "pod dohledem" dítěte, útěk před spolčením manželka-milenka). A na Simonu Stašovou se nezapomene už jen pro životní moudrost, kterou sdělí dceři: "Není důležitý, za jakýma ženskýma chlap utíká, ale ke který se vrací."

Petra Hřebíčková: podoba se Scarlett Johanssonovou čistě náhodná?

Petra Hřebíčková a Éva Vica Kerekes, které kolegy doplňují, dostaly víc prostoru na demonstraci svého půvabu a vnad než talentu, a tak nám v paměti utkví asi hlavně Évin bezedný dekolt a tvář Hřebíčkové připomínající Scarlett Johanssonovou. 

I to ovšem dělá dost, a když si k tomu přičteme režijní nápady, jako je sex na houpacím křesle nebo působivá závěrečná jízda na horské dráze, odpustíme Vejdělkovi všechny jeho tvůrčí prohřešky - i včetně těch nevejdělkovsky laciných klišé, kterými se snímek hemží (domácnost bez ženy, sex jako práce na dítěti, reklamně šťastný "videoklip" z restaurace). Muži v naději jsou prostě skvělá atrakce. Taková, u níž nebudete litovat, že jste za ni zaplatili. Jen nesmíte vědět, že existují jiné, lepší.

P.S.: I když kdo ví, třeba jsem se nechytla prostě proto, že jsem víc Žena v pokušení než Muž v naději.