RECENZE: Už i Linkin Park se vracejí ke kořenům. Naštěstí celkem důstojně

Už došlo na další průkopníky nu-metalu. I američtí Linkin Park se na nové desce The Hunting Party obracejí ke svým kořenům, zatracují elektroniku a povedlo se jim nahrát nejtvrdší desku kariéry. Škoda že jí chybí alespoň jeden výrazný hit.

Linkin Park | foto: Warner Music

Američtí Linkin Park jsou už dlouho v situaci, která není příliš k závidění. Svými prvními deskami na přelomu milénia spoludefinovali celý žánr nu-metal, ale brzy zjistili, že jim je jeho škatulka přece jen malá. A že nekonečné opakování modelu a skladatelských postupů, kterými se zapsali na deskách Hybrid Theory a Meteora, by možná stačilo fanouškům, ale kreativním duším v kapele těžko. 

The Hunting Party

70 %

Linkin Park

Ve vlastní produkci

Už na následujících albech se proto Linkin Park rozhodli experimentovat a za pomoci slovutného producenta Ricka Rubina daleko více kombinovat svoji rockovou a hiphopovou podstatu s elektronikou.

Zázračný úspěch se neopakoval. I když některé písničky nebyly vůbec špatné, smíšené pocity měli vesměs fanoušci i kritici. Možná i to byl nakonec důležitý faktor, který formoval zvuk aktuální šesté desky The Hunting Party.

Přestože i s ní měl kapele původně pomáhat Rubin, nakonec si ji zprodukovali ve vlastní režii a s vizí, že se na ní „vrátí k rockové energii a duši“.

Takzvaných návratů ke kořenům je hudební historie samozřejmě plná a v nu-metalu jsou Linkin Park asi poslední, kdo to ještě nezkusil. Je jim ke cti, že to neudělali prvoplánovým způsobem a namísto oprašování starých hledali pro svoji muziku v rámci svých možností nové vzorce. 

Výsledkem je jejich patrně nejtvrdší album, které skoro výhradně stojí na kytarách a rychlejších rytmech, než bylo u kapely zvykem. Nasazení dobře ilustruje singl Guilty All The Same s hostujícím raperem Rakimem, který však zároveň ukazuje, jaké má deska slabiny. 

I když formálně je album Linkin Park změn plné a nechybí mu syrová energie, v melodice se především Chesteru Benningtonovi nedaří vystoupit mimo svoji bezpečnou zónu a Mike Shinoda sám sebe až příliš upozadil.

Opravdovým problémem desky, který mohl stejně tak dobře být i záměrem, však zůstává fakt, že Linkin Park se tentokrát nepovedlo nahrát skutečně silný singl. O tom, že je to album především pro poučené fanoušky, svědčí i další detaily, jako je úvodní sampl v Until It’s Gone, který jasně evokuje období boomu první desky. 

Netradiční hosté

O hledání vlastní podstaty a pomyslném vracení se ke kořenům zase svědčí netradiční výběr hostů, mezi kterými je Page Hamilton z Helmet, Daron Malakian z System Of A Down ve zběsilé Rebellion a Tom Morello z Rage Against The Machine v překvapivě vyklidněné a uvolněné instrumentálce Drawbar.

Výsledkem je nahrávka s vnitřním vývojem a životem, která dobře funguje jako celek, ale těžko se z ní vybírají světlé, či naopak nepovedené momenty. Linkin Park nicméně dokazují, že i bez momentu velkého překvapení umějí dnes natočit velmi slušnou rockovou desku, kterou sice neutáhnou singly, ale zachovali si na ní tvář i důstojnost.