RECENZE: Iron Maiden byli tvrdší než počasí, oprášili hity z 80. let

Kvůli bouřce se fanoušci ještě chvíli před koncertem obávali, zda legendy v pražském Edenu zahrají. Počasí však nakonec jen podtrhlo atmosféru. Kapela oprášila staré písně a fanoušci předvedli, že v pekle vše funguje i v provazech deště.

Ve tři čtvrtě na osm, kdy měly heavymetalové ikony Iron Maiden nastoupit na pódium, aby stihly končit před policejní desátou hodinou, po něm běhala leda tak uklízecí četa s ohromnými košťaty a metla dolů vodu. Pár minut zpátky totiž pražský Eden zažil podobnou apokalypsu, jakou fanoušci znají z přebalu desky Seventh Son of a Seventh Son, k níž se "Mejdni" vracejí na turné, v jehož rámci přijeli do Prahy. Tedy naštěstí minus led a zima.

Kvůli ohromným hlubokým loužím před vchodem, přes něž se nedalo přejít suchou nohou, byla plocha k stání zatím jen z půlky plná, ale to se rychle změnilo. První tóny písničky Doctor, Doctor, kterou Iron Maiden používají jako intro, se z reprodukce ozvaly deset minut po osmé a v prvních řadách letěly okamžitě "paroháče" nad hlavu.

"Konečně pořádný metalový počasí", jak to nazval jeden z fanoušků před vchodem, nemohlo chtivému davu zkazit náladu. A temná oblaka nad Edenem dodávala koncertu správnou atmosféru. S úvodní Moonchild tak "bouchla" nejen pyrotechnika na pódiu.

Když v pekle vše funguje

Kapela hned v úvodu předváděla, co před začátkem turné slibovala. Tedy návrat k materiálu především z osmdesátých let, který dlouho nehrála. Z nasazení, s nímž Iron Maiden do koncertu šli, i z nadšeného ohlasu bylo zřejmé, že písním léta neubrala na důrazu ani vyznění, jakkoliv jsou zejména některé klávesové zvuky dnes úsměvné.

Koncert Iron Maiden

90 %

Frenetické vřeštění při Can I Play with Madness připomínalo skutečné šílenství, při The Prisoner ještě charizmatický frontman Bruce Dickinson mezi svými výskoky s mikrofonem hecoval: Řvi pro mne, Praho. A ve 2 Minutes to Midnight už fanoušci, jak je na koncertech Iron Maiden zvykem, odzpívali refrény v chorálech, z nichž běhá mráz po zádech.

Vtípky, že se nebojí blesků a že těm, kteří nestihli sprchu, kapela veze nějaký šampon, se Dickinsonovi před epickou Afraid to Shoot Strangers úplně nevydařily. Z nebe se totiž zase začaly snášet rovné provazy deště, a kdo mohl, schovával se na tribunách. Tvrdé jádro i ti, již do něj na ploše byli odsouzeni, si mezitím užívali provařených písní. Při The Trooper máchal Dickinson nad hlavou britskou zástavou a při Number of the Beast opěvující "ďáblovo číslo" publikum kapele ukázalo, že v pekle vše funguje, i když je pořádně mokro. Šlehající a hřející plameny, nad kterými se na pódiu uculovali okřídlení démoni, byly vzhledem k počasí, pravda, tou dobou poměrně sofistikovaná forma mučení.

Zdvižený prostředníček

První vrchol koncertu přišel očekávaně s hitem Run to the Hills, v němž kapelu, která už dlouhou dobu statečně mokla se svými fanoušky, doplnil maskot Eddie vymóděný za patnáctistopého generála Custera, který bral muzikanty svou šavlí pod krkem. Působivé instrumentální orgie pak Iron Maiden předvedli při epicky rozlehlé skladbě Seventh Son of a Seventh Son, při níž se obří Eddie vrátil, tentokrát vyvedený jak na obalu desky.

Promoklé publikum stále obdivuhodně "drželo" v kotli i daleko za ním, už tou dobou na něm bylo patrné, že přece jen čeká a potřebuje stadionové vyřvávačky, jimiž Iron Maiden prosluli. Přestože Dickinsonův zdvižený prostředníček a vzkaz "fuck the rain" déšť nezastavil, závěr koncertu s hymnickou Fear of the Dark a divokou Iron Maiden byl před přídavky důstojným završením skvělé show. Sice nepřišla s ničím novým, ale kapela i její fanoušci při ní projevili neuvěřitelnou houževnatost.