RECENZE: Šest set stran utrpení, přesto nejde přestat číst

V češtině vychází třetí próza jednoho z nejuznávanějších izraelských spisovatelů Davida Grossmana, jejíž hlavní hrdinkou je matka Ora. Autor skrze její příběh líčí paralelně i příběh země zmítané válečným konfliktem.

Vznik románu poznamenala tragédie. Autorův syn padl ve válce s Libanonem. | foto: Reuters

Málokterá kniha má za sebou kromě svého vlastního příběhu i tak zdrcující zkušenost svého autora. Přední izraelský spisovatel David Grossman začal psát román Žena prchá před zprávou dlouho před tím, než jeho syn narukoval a zapojil se do bojů na hranicích s Libanonem. Telefonovali si, a protože syn rukopis znal, vyprávěli si o tom, kam se příběh posunul. Pak jednou voják nezavolal. Zemřel v tanku krátce předtím, než bylo uzavřeno příměří. Otec se přesto k románu nakonec vrátil. Pět let od vydání v Izraeli vychází i v češtině.

Žena prchá před zprávou

90 %

Autor: David Grossman, vydavatel: Mladá fronta, 592 stran, 398 korun.

Grossman se vyvaroval sentimentu a předložil čtenářům magický a zoufalý příběh, v jehož středu stojí hrdinka Ora, podobná Styronově Sofii i bájné Šeherezádě. Vypráví příběh svého života a své země a doufá, že když neumlkne, vyhne se kruté pravdě, že ji nedostihne zpráva o osudu jejího syna, který se přihlásil do války.

Žena prchá před zprávou je kromě Grossmanových pohádek jeho třetí do češtiny přeloženou prózou. Už v obou předchozích knihách, Viz láska a Mít s kým běžet, bylo těžké oddělit představy od reality, skutečnost od snu, vzpomínky od fantazií. Imaginární příběhy tvoří i v tomto případě silné proudy ve veletoku románu, strhávají čtenáře k fascinující plavbě, která nakonec vždycky ústí do smrtonosného vodopádu. Pádlovat vzad nelze, na to je Grossman příliš bravurní vypravěč, byť tragika jeho fresky je od prvních slov víc než zřejmá.

Obálka knihy Žena prchá před zprávou

V anglickém překladu se kniha jmenuje Až na konec země, český překlad odpovídá hebrejskému originálu, ve slovenské verzi má zase na obálce poutníky, což obojí vystihuje Ořinu cestu napříč Izraelem. Není to cesta za něčím, ale útěk před zoufalstvím, které si nosí v sobě a uniknout mu nelze. V duši původně živé a charismatické ženy se rozprostírá temnota větší, než panuje za zdmi nemocnice s okny zalepenými kvůli náletům, kde začíná její vyprávění.

Podobně jako Ora nemá budoucnost, ztratila ji s odchodem svého manžela a druhého syna, nemá ji podle ní ani její vlast. Jen s nevyhnutelným pádem do propasti nicoty chvíli otálí. Tím, že prchá před zprávou o tom posledním drahém, co jí ještě zbývá.

Grossman má moc jako zaříkávač koní. Přestože píše o balvanu židovsko-arabského konfliktu, čtenáře neunaví ani přílišnou religiozitou, ani historií či politikou. Je osobní, drásavý, čtení málem týrá, ale stejně jako když se Ora s Avramem stiženi epidemií musí škrábat na kůži, nejde přestat. Přestože to utrpení trvá šest set stran.

Po heroinovém výletě v knize Mít s kým běžet se autor vrátil, či spíš byl osudem nemilosrdně vrácen ke svému velkému tématu nekonečné války mezi Izraelem a Palestinci. A k tématu lásky mezi matkou a jejím synem, která je ve své bezbřehosti děsivá.