RECENZE: Britští Klaxons vracejí taneční hudbě duši

V době, kdy se elektronická taneční hudba stala novým zvukem popu, přichází britská kapela s třetí deskou nazvanou Love Frequency. Ukazuje na ní, že se její žánr dá stále dělat zajímavě.

V postapokalyptickém světě popu zdevastovaného vlivem elektronické taneční hudby 90. let, s níž coby nikým nezvaný prorok seznámil Ameriku francouzský dýdžej David Guetta, je vydání třetí desky britských Klaxons událost.

Love Frequency

80 %

Interpret: Klaxons

CD, cena 399 korun

Po čtyřech letech se totiž bez nějakých výraznějších kroků stranou vracejí jako kapela, která je schopna ze stejné inspirace ukout zvukově zajímavé písničky. Takové, které v sobě mají živou energii, nečekané zvraty, gradace i nápady. Z pozůstalosti technoscény 90. let si také hodně půjčují, ale nedrancují přitom její nejhorší elementy.

Obálka desky Love Frequency

Klaxons se na albu do značné míry (způsobem práce se syntezátory či zpěvem) vracejí k rukopisu první desky, se kterou byli pasováni na průkopníky stylu new-rave. Po letech je sice jasné, že šlo jen o módní dobovou nálepku, ale také že jejich kombinování minulosti a současnosti, živého kapelního hraní a elektroniky v sobě má potřebnou, místy až kmenovou sílu.

Dobře se to ukazuje v patrně nejexperimentálnější skladbě nazvané Children Of The Sun, na níž pracovali s Tomem Rowlandsem z The Chemical Brothers, který už bezpochyby patří mezi dinosaury taneční hudby. Kontinuita a vědomí kořenů a souvislostí nechybějí ani striktnímu tanečnímu hitu jako There Is No Other Time.

I díky tomu jsou Klaxons v radioaktivním spadu z výbuchu taneční hudby tak zábavní.