RECENZE: Když Rebelové cvičí v rytme aneb muzikálová bída V peřině

Jedno se muzikálu V peřině upřít nedá: ze všech aktuálně uváděných trojrozměrných snímků působí jednoznačně nejtrojrozměrněji. Nadstandardní péče o obraz a pastelové barvy zkrátka fungují. Nikoli už tak zbytek filmu.

Představte si Cvičme v rytme "říznuté" Rebely a reklamou na čokoládu a dostanete to, co režisér F. A. Brabec nazval 3D muzikálem ve stylu Mamma Mia!.

V peřině

50 %

ČR, 2011, 103 min.

režie František A. Brabec,

hrají Lucie Bílá, Karel Roden, Amélie Pokorná, Boleslav Polívka

Kinobox: 40 %

IMDb: 4.6

Nejprve k tomu přirovnání. Mamma Mia! je přiznaný kýč. Je líbezný a žije se v něm trestuhodně pozitivně - to ho s Peřinou spojuje. Má však ještě něco navíc - náboj a drajv, esence, pod jejichž vlivem člověk zapomíná kontrolovat, jestli mu ten kýč vůbec vadí. V případě Peřiny se ovšem kontrolovat nepřestane: cukrkandlový svět, v němž se nosí jen úsměvy a sladké tóny, už od pohledu zavání "podrazem", a tak jsme ostražitější, než by sám film chtěl.

Zmatení děje

Hlavní problém Peřiny lze přitom shrnout do jediného slova: nevěrohodnost. Na první pohled je v ní všechno dokonalé: herci se nadšeně snaží, tanečníci se nadšeně snaží, ano, i ten divák se (zprvu nadšeně) snaží. Jenže o co vlastně? No právě - nakonec zjistíme, že nevíme.

Karel Roden a Jiří Mádl, hrdinové z Peřiny

V Peřině totiž o nic nejde. Respektive možná jde, ale to "něco" je tak zašifrované a zamotané, že se z toho stává nic. Vachrlaté dějové linky se ztrácejí a lámou, a když už vás náhodou nějaká zaujme, můžete si být jistí, že se za pár minut vypaří a objeví se v lepším případě až na konci (kdy už jste na ni samozřejmě dávno zapomněli). V Brabcově filmu přestává mít člověk přehled, co se kolem něj děje, a v důsledku všeobjímajícího dějového chaosu rezignuje dřív, než kamkoli dospěje.

Autor, v tomto případě scenárista Miroslav Adamec, teď nejspíš namítne, že Peřina je o snech a ty mají svá vlastní pravidla. Jenže to, že má něco začátek, prostředek a konec, uznával i "snílek" Dalí, tak proč by měl být filmař výjimka?

Neobstojí ani argument, že od muzikálu se žádná velká péče o děj nikdy nedá čekat: jistěže si na rozdíl od dramatu vystačí se základem "má ho ráda - má ji rád", ale musí být jasno minimálně v tom, kdo koho. U Brabcova filmu je jasná jediná věc: vše začíná a končí u peřiny. Na ostatní aby si člověk radši kreslil tabulky a diagramy.

Základní idea je přitom po hříchu slibná: dvě hodné dámy (Eliška Balzerová, Lucie Bílá) mají v malém městě čistírnu, ve které zbavují peřiny zlých snů. Pomáhá jim v tom cimrmanovský stroj, mašinka, která snovou havěť posílá do sklepení. Tam je v ideálním případě držena pod zámkem, v tom méně ideálním zámek prolomí a sny se smísí s realitou. Někteří šťastlivci navíc ovládají trik, jak se do říše snů dostat přímo z postele (zpod peřiny), na což samozřejmě dojde - aneb dokonalý odrazový můstek pro čarování s 3D fantazií.

Patří se říct, že po stránce výtvarna a fantazie Brabec nezklamal. Technicky sice jeho průlety peřinou působí trochu předpotopně, nicméně svět, jenž se nachází v ní, má poetiku nejbláznivějších představ a snů - i s jejich iracionálními pravidly. Navíc si hezky umí pohrát s kontrastem snění dítěte a dospěláka, a tak zatímco chlapi blaženě pijí pivo z bezedných půllitrů, malé holčičky si hrají na princezny a vyhlížejí rytíře podobné Kenům. Kdyby se život na zemi žil stejně plynule a přirozeně jako ten "z peří", byla by Peřina krásný film. Kdyby!

Pilíře a Moravcová

Peřina je první celovečerní plně trojrozměrný hraný snímek (ještě před ním tu byl Němcův Heart Beat 3D, ale tomu více sluší název 3D experiment) a jako takový zlákal řadu prvotřídních herců. Ti si přitom neužívali jen samotný fenomén 3D, ale z podstaty své hravosti i jeho kombinaci s žánrem muzikálu. Díky tomu můžeme slyšet pět, prozpěvovat, notovat, deklamovat nebo aspoň mručet osobnosti, které si dosud zpívaly maximálně ve vaně.

Postava dobrotivé babičky, kterou hraje Eliška Balzerová, je co do výrazu stejně bezbarvá jako její vlasy, do hlasu se ovšem něco z jejího pověstného hereckého živlu přece jenom prodralo. Osvědčil se také Mádlův smysl pro sebeironii a vtip, kterými zachraňuje nejen případná muzikální zakolísání, ale i jalovost textů. Nad tím vším se pak triumfálně klene rozkošné brumendo zrzavého Karla Rodena v roli bojácného, leč spořádaného manžela a milujícího otce.

Právě ten se mimochodem postará i o naprostý vrchol filmu, když na schodišti činžáku rozehraje geniální etudu na téma závrať. Dobrá je i Rodenova ustaraná filmová manželka Lucie Bílá, kterou Brabec dokázal zbavit teatrálního přehrávání.

Menší role si v Peřině zahráli i Bolek Polívka (ztracený dědeček) a Nina Divíšková (vykladačka snů).

Kdo naopak herecky zcela selhává, je Nikol Moravcová, kříženec Mary Poppinsové a ženy snů. Dokud se jen dekorativně zjevuje ve vlhkých fantaziích Jiřího Mádla alias tiskaře Karla, jde to. Jakmile však začne diblíkovsky pečovat o svěřené děti majitelky čistírny, je zle. Hlas má Moravcová přitažlivě nakřáplý, ale talent jako by se někde opozdil.

Mezi spartakiádou a Yemim

Vedle scénáře a Moravcové má V peřině ještě jednu zásadní slabinu: neohrabanou choreografii. Dokonce i když blahosklonně přehlédneme metaře Kryštofa Michala a růžolící Daru Rolins (která po vzoru Britney Spears skotačí kolem dětí ve skládané minisukýnce), zbudou nám ještě tuny pochybného hudebního materiálu. Což není pro muzikál zrovna dobrá zpráva.

Jako by se hromadné choreografie Peřiny zasekly někde mezi roztančenými proletářskými filmy a klipy Lucie Vondráčkové. Jejich úroveň nezachrání pochybné variace na hip hop a street dance (bystrý divák v nich může zaregistrovat i nefalšovaný aerobikový "grapevine"). A - při vší úctě - nutit Elišku Balzerovou tančit jako Yemi A. D., to už zavání zneužíváním.

Ještě že měl Brabec humoristu Mádla: ten přispěl nejen nadsázkou, ale i zkušeností ze svých jacksonovských exhibic.

Kryštof Michal v Peřině zametá.

Abychom však byli spravedliví: vymyslet něco kloudného na hudbu, která je sice zpěvná, ale nepříliš členitá a už vůbec ne vynalézavá, je svého druhu nadlidský úkol. Kolovrátkový rytmus byl pro muzikál odjakživa mor, stejně jako abstraktní texty. Čímž se ovšem dostáváme zpátky k tomu, co bylo řečeno na začátku - totiž že kdyby bylo o čem zpívat, tančit a hrát, nemuselo by na kritiku vůbec dojít.

Brabcův film je výjimečný tím, jak vypadá: jakkoli může jeho okatá barvotiskovost iritovat, dodává mu kouzlo a půvab. Navíc se tvůrcům podařilo úspěšně osedlat nový technologický fenomén, a to s prostředky, za jaké by jejich zahraniční kolegové nenatočili ani upoutávku. Průkopnická odvaha a houževnatost, to je těch deset procent, které jinak spíše podprůměrnému filmu chybí do padesátky. Má je mít, ale je to o prsa.