Člověk by si s chutí pohrál s tím, že se tihle dva pánové do muzikálu vrhli takříkajíc na stará kolena, přesto to všem dříve narozeným pořádně natřeli. Titulek ve stylu, jak se o mladý vítr v českém muzikálu postarali dva staří bardi. Nakonec, i Karel Šíp po představení mluvil o tom, že debut v takovém věku patří možná až do Guinnessovy knihy rekordů.
Ten titulek bohužel použít nemohu, jakkoliv si Petra Jandy a Karla Šípa umělecky vážím. Jejich společné dílo je průměrné, o nějakém svěžím muzikálovém větru nemůže být řeč.
Milenci? Tihle dva?
Příběh se v časech hlubokého totalitního přesvědčení točí kolem mladíka Ronnyho, který miluje rokenrol, Ameriku a také svazačku Yvettu. Svými postoji a vzezřením provokuje funkcionáře a příslušníky SNB, i proto tráví noci na záchytce nebo ve vězení. Pořád má však svoji hudbu i platonický cit, pro které mu stojí za to probíjet se životem dál.
Z muzikálu Ať žije rokenrol: Petra Janů
Z muzikálu Ať žije rokenrol: Lucie Vondráčková
Těžko si lze představit více nesourodou ústřední dvojici, než je Ronny a Yvetta. Jan Toužimský, jinak zpěvák skupiny Arakain, je kopií rockera z venkovské zábavy, jenž ani přes brázdy potu nesundává koženou bundu a nikdy neostříhá dlouhé kudrnaté vlasy, ač jejich hustota očividně řídne. Typ, který by od chumlu čtrnáctiletých dívek uslyšel nejprve smích a potom hlášku: Vrať se do hrobu, dědku.
A právě na čtrnáct tady vypadá drobounká Yvetta Lucie Vondráčkové, ať už díky naivní důvěře v rudé zítřky či dívčímu růžovému úboru.
Jenže zatímco Vondráčková zapálení pro vyvrhele svým hereckým projevem obhájí, Toužimský si s výrazem „mnohem radši než pusu od Yvetty bych si objednal další pivo“ poradit nedokáže.
Tohle je sňatek čistě z muzikálového rozumu – aby mezi hlavními představiteli zafungovala chemie, musel by se Mendělejev snažit o dost víc. Jejich romantická dueta pak strčí do kapsy píseň, v níž na dávnou lásku vzpomínají jejich rodiče v podání Petry Janů a Pavla Nečase.
Tato dvojice, a Petra Janů se svou fantastickou interpretací zvlášť, vytahuje muzikál směrem nahoru. Připojuje se k nim i Aleš Háma, vtipný žolík inscenace. Zatímco dvojice policistů (Juraj Bernáth a Petr Šudoma) se o legraci upachtěně pouze snaží, Háma ji skutečně vytváří.
Ať už hraje primáře na záchytce nebo pérujícího armádního důstojníka. V obou případech přehrává, ale s přesností, která poukazuje na profesní deformace obou povolání. Pro Hámu skvělý muzikálový zářez, scéna s mile neukázněnými chovanci „jeho“ ústavu je navíc vrcholem celé první poloviny.
Je toho moc
Jenže několik dobrých ingrediencí ještě neposkládá celé oslnivé menu. Navíc, když ani není jasné, komu má zachutnat a jaké má být.
Tady se chce zavděčit každému.
Tváří se jako crazy komedie, za okamžik se stává sladkobolnou či špinavou romantikou, chvíli je rockovou vzpourou, rokenrolem, který však střídá laciný bigbeat a výčepní písničky.
Zatímco některé postavy berou příběh smrtelně vážně, jiné si z něj dělají legraci. Skvěle to dělá zmíněný Háma, o poznání hůře dvojice policistů a Martin Pošta v roli ředitele kulturního střediska, jejichž verbální stylizace je po čase až otravná.
Jako by se na jevišti sešly postavy z různých kusů a autoři si řekli, že když funguje Všechnopárty, mohl by fungovat i jakýsi Všechnomuzikál.
Tím si uškodili a výsledek ztratil tvář.
Nepodpořilo ho ani příliš šablonovité frázování u některých písní nebo občasná absence režijních nápadů – na to třeba doplatila jinak skvěle vypadající a zpívající Michaela Zemánková, která při svém sólu létá po jevišti z rohu do rohu, ale bohužel je to běhání doslova i obrazně odnikud nikam.
Na druhou stranu, i v té všehochuti se najdou perly. Třeba řada slovních vtipů. „Já nesu Lenina,“ říká v průvodu Yvetta. „Já myslivce,“ odpovídá jí Ronny s lahví v ruce. Pak mu dívka svěřuje: „Kdyby mě tady táta viděl takhle samotnou – ve dvou, ve třech.“ (Pořád má v ruce Lenina.) Nebo když funkcionář předjímá schůzi s hudební vložkou: „Soudruzi se k vám rádi... budou muset přidat.“
Proč ta kapela nehraje?
Na velký muzikál však tohle nestačí. Podobně jako nestačí na pódium umístit živou kapelu. Proboha, tohle měl být rokenrol, našlápnutá jízda od začátku do konce. Ne, že Jan Toužimský s Vilémem Čokem, jenž ztvárnil Ronnyho manažera, budou o šťávě rokenrolu zpívat stylem dvojice znavené hospodskou tancovačkou a že první energie začne z jeviště sršet až při závěrečné písničce.
Škoda, že se nepodařilo využít rokenrolového a dobového potenciálu, jako se to povedlo režisérovi Janu Hřebejkovi před sedmnácti lety s filmem Šakalí léta. Jeho oslava hudebního boomu z přelomu padesátých a šedesátých let dopadla v porovnání s novinkou Divadla Broadway o poznání lépe.
Karel Šíp, Petr Janda: Ať žije rokenrol!
Divadlo Broadway, Praha. Režie Viktor Polesný
Premiéra 20. října 2010, délka představení 155 minut
HODNOCENÍ MF DNES 50%
