RECENZE Odcházení. Jdou k sobě slova průměrný a Havel? Film odpovídá jasně

Toho, kdo aspoň trochu zná Havlovy hry, filmový debut bývalého prezidenta nepřekvapí. Maximálně konstatují, že mohl dopadnout hůř, což je pravda. I tak je ale Odcházení pouze průměrný film. Přít se můžeme jen o to, zda si značka jménem Havel vůbec může něco jako průměr dovolit.

Václav Havel měl štěstí, že si svůj sen natočit film začal plnit až v době, kdy už měl patřičný vliv a renomé. Takový tým, jaký pro něj producenti sestavili, totiž hned tak každý začátečník nedostane. 

Odcházení

50 %

Scénář a režie: Václav Havel

Hrají: Josef Abrhám, Oldřich Kaiser, Dagmar Veškrnová-Havlová, Jaroslav Dušek, Tatiana Vilhelmová, Eva Holubová, Vlasta Chramostová, Jiří Lábus, Jiří Macháček

Kinobox: 50 %

IMDb: 5.9

Těžko říct, jak by Odcházení vypadalo, kdyby ho nesnímal Jan Malíř a nestříhal Jiří Brožek. Kdyby své protagonisty musel Havel lovit jinde než ve vodách české herecké elity. Kdyby zkrátka musel začínat doopravdy začátečnicky. Na druhou stranu – takhle má Odcházení aspoň dílčí umělecké kvality.

Určitě asi ne

Leccos lze Havlovu filmu odpustit, leccos dokonce i pochválit. Přesto se nás během jeho promítání nutně zmocní rozpaky. Hlavním problémem Odcházení je, že neví, čím chce být, ve smyslu žánrovém i obsahovém. Jak že to ve filmu říká kancléř Rieger? "Určitě asi ne." Zhruba tak nějak by se dalo Odcházení charakterizovat. 

Herecké výkony Odcházení zachraňují, metál by zasloužili O. Kaiser, J. Lábus a J. Abrhám.

Chvíli se tváří jako ryzí divadelní inscenace na plátně (proč ne), pak ale jako by si Havel vzpomněl, že chtěl vlastně natočit film a začne překotně experimentovat a bořit, až zbudou jen nejisté základy.

To samé probíhá i na dějovém poli: nejprve sledujeme klasickou hravou "havlovinu", která střídá polohy a nutí přemýšlet. Pak ale nastoupí politický plakát, parodie na úrovni ochotnické zábavy a divák nechápe: od Zuzany Bubílkové by snad něco podobného čekal, ale od Havla?!

Bylo by až příliš snadné omluvit všechny nedostatky Odcházení frází typu "převést žánr absurdního dramatu na plátno je vždycky oříšek". Navíc bychom si tím lhali do kapsy: Odcházení totiž doplácí právě na to, že se o žádný převod ani nepokusí.

Nejlepší je tak paradoxně v místech, kde se spokojuje s divadelní rutinou – přesně podle hesla co funguje na jevišti, musí fungovat i v plenéru (že leccos nefungovalo už na tom jevišti je zase jiná kapitola).

Metafora, nebo ukřivděný výkřik?

Dokud nám Havel servíruje staré známe prvky (bezobsažné dialogy, zdánlivě nesmyslné rituály, zcizovací momenty) a nevymýšlí si nic navíc, je to v pořádku – na hru s louží, "zakopávacím" kamenem či poťouchlými větičkami není důvod nepřistoupit. Dlouhé pohledy do tváří pronášejících monotónní monology už jsou, pravda, na hranici únosnosti, ale budiž jim ke cti, že "za" se nikdy nedostanou.

Z filmu Odcházení – Václav Havel režíruje.

Pak je tu ovšem ještě jedna stránka, taková, již u Havlovy osobnosti nejsme zvyklí vnímat (či ji vnímat nechceme): totiž stránka osobní, rádoby kritická a možná trochu ukřivděná. Obyčejně lidsky slabá, chcete-li. Když převáží nad nadsázkou, je to pohroma – komunální satira je něco, k čemu by se Havel neměl snižovat. Jistěže parodie na bulvár a politické zrádce diváky zaujme víc než tradiční dvojsmysly či metafory, ale od toho tu máme jiné experty, ne Havla.

Kolegové jako spása

Nutno říct, že právě v tomto bodě autorovi zachraňují kůži herci. Obzvláště Jiří Macháček alias reportér Jack. Se svou negramotností a seznamem trapných otázek mohl dopadnout jako hrůzně primitivní karikatura. Naštěstí si s rolí pohrál a scénářové lacinosti obrousil hrany (fotograf, jehož činnost Havel omezil jen na strkání objektivu před tvář "oběti", už takové štěstí neměl).

17. března 2011

To samé co pro Jacka platí i pro postavu Riegerova tajemníka, kariéristického přeběhlíka a úlisného psa. Figurku jako z izerovské řachandy nezatratíme jen díky vynalézavosti jeho ztvárnitele Oldřicha Kaisera. 

Sám sebe (a nejspíše i Havlovy představy) v neposlední řadě překoná i Josef Abrhám v roli končícího kancléře. Přes všechno řečené dokáže na diváka přenést aspoň trochu z atmosféry pomíjivosti a zmaru, provázející státníkovo politické "odstavení", a zároveň svému hrdinovi dává víc tváří než jen onu ukřivděně exaltovanou.

Dvě tváře paní Dagmar

Kapitolu samu o sobě pak tvoří kancléřova "dlouholetá přítelkyně" Irena v podání Havlovy manželky Dagmar. Odmysleme si fakt, že od začátku do konce projektujeme do Irenina příběhu příběh bývalé první dámy (ostatně když Havel do filmu o odcházejícím státníkovi obsadil vlastní ženu, musel s takovým rizikem počítat).

Mnohem zajímavější je, že Irenina postava má dvě kvalitativně zcela nepoměřitelné polohy – živočišně civilní a dramaticky neosobní.

Z filmu Odcházení – Dagmar Havlová, Eva Holubová, Stanislav Zindulka

Zatímco v té druhé Havlová selhává (absurdní monology se zkrátka s hlasovým valérem populární komediální herečky příliš nesnesou), scény, v nichž hraje poníženou, starostlivou nebo zdravě "nakrknutou" manželku, bývalé první dámě sluší. Jinými slovy: facku, kterou svému manželovi vlepí přímo pod vlastním portrétem, jí uvěříme rozhodně víc, než rozjímání nad zrcátkem.

Bohatství v pozadí

Nutno říct, že v Odcházení se zdaleka nesnaží jen početný herecký ansámbl. Z filmu přímo sálá, jak usilovně všichni pracovali, aby byl Havlův debut co nejdokonalejší.

Jan Malíř nasnímal zahradu před kancléřovou vilou tak, že je z ní téměř snový prostor. Ten navíc s téměř láskyplnou pozorností zabydlel architekt Ondřej Nekvasil a Havlovi umělečtí přátelé (když nic jiného, Gebauerova trpaslíka nepřehlédnete). Výsledkem je něco jako otisk duše, vnitřní krajina, jíž čas od času probleskne vzpomínka v podobě hmotného suvenýru. Mimochodem sledovat detaily v pozadí a ústraní je jednou z nejzábavnějších činností, jakou si během sledování Odcházení můžete dopřát.

Momentky z natáčení filmu Odcházení

Poklonu si zaslouží i kostýmy Zuzany Ježkové. Jakkoli by jim občas neškodilo méně exhibice a méně doslovnosti (novinář s novinovou kšiltovkou a palcovým titulkem Freedom je přece jenom klišé), ve většině případů pomáhají dotvářet postavy a jejich charaktery. Stejně tak pak originální hudba Michala Pavlíčka skvěle umocňuje hořkosladkou náladu snímku, ať už zní intimním brumendem nebo se nad vším tím lidským pinožením rozklene plnou orchestrální silou.

Václav Havel měl sen a splnil si ho: na světě je film, který nese jeho podpis. Pomníkem se mu však rozhodně nestane. To už spíš zmizí v onom pomyslném trezoru, jímž ceněný dramatik a disident v žertu "vyhrožoval", když se měl zamyslet nad případným neúspěchem. Třeba ale natočí další film a ten už na pomník mít bude. Havel by si ho zasloužil.

HODNOCENÍ iDNES.CZ 50%