Jen co nový román vyšel, už fanoušci na internetu zaškrtávali kolonky jeho oblíbených motivů: zase jsou tam useknuté části lidského těla, medvědi, zápasení, sex se staršími matronami, Nová Anglie, chybějící rodiče, příběh v příběhu... Irving se nijak nesnaží maskovat své posedlosti – a čím je starší, tím je to horší. Což neznamená, že by Klikatá řeka byla vyloženě špatný román. Jen se špatným románem stane.
Zase ty nešťastné náhody
Začátek je totiž skvělý. Jeden chybný úkrok a zbytečná smrt, dřevorubci a plavci dřeva na severu státu New Hampshire počátkem padesátých let. V tom drsném kraji je už cítit melancholie budoucích změn, kdy lidské síly vystřídá moderní technika a nezbude nic než pár stromů a Klikatá řeka, která se neklidně valí dál a navzdory názvu má na svém toku nějak málo "kliček". Což se nedá říct o peripetiích Irvingova skoro šestisetstránkového románu, který je zase plný divokých zákrutů a nešťastných náhod.
Tentokrát osud zkouší kuchtíka Dominica s italským původem, který postupně ztrácí otce, matku, cit v noze i všechny velké lásky. Tyhle pohromy líčí Irving jakoby nic, v rozverných tanečních krocích na zamrzlé nádrži, na kterou se právě řítí smrtící klády, či v jednom lupnutí těžkou pánvičkou, která však nevyřídí domnělého medvěda, ale rozsochatou indiánku.
Rodinná schovávačka
A to jsme stále na nejlepších sto stránkách knihy, kde Irving ještě krotí vypravěčskou zběsilost a působivě pracuje s návnadami a náznaky. Místo slova ještě by však bylo namístě už: Irving totiž své knihy píše zásadně "odzadu", od poslední věty k první, která nakonec do jazykových kombinací zapadne jako poslední dílek puzzle.
Tu důmyslnou architekturu je možné obdivovat, ale jen chvíli. Pak se z mrtvých stanou mrtvolky, z tragédií ulítlosti a z autora – vlastní karikatura. Nebo co jiného jsou uříznuté ruce a malíčky, ukousnutá ucha, rozstřílení staříci i bezhlavá těla osahávaná úchylným kovbojem?
Severskou romanci střídá natahovaná rodinná schovávačka, neúnavně huštěná novými postavami a dějišti. Cestuje se Kanadou i Amerikou a končí až na prahu jedenadvacátého století, kdy je čtenář vysílen podobně jako Irvingovi osmdesátiletí hrdinové. Z mnoha obsažených témat je tím nejniternějším vztah otců a synů, často komplikovaný a bolestný.
Ozývá se i z předchozích Irvingových děl a živí ho zjevně autorova osobní zkušenost, dětství s náhradním otcem, kdy toho biologického začal hledat příliš pozdě (odtud i předposlední Irvingův román Dokud tě nenajdu).
Jsme ztracenej národ
Při tom všem se Irving po delší době (od Modlitby za Owena Meanyho z roku 1989) vrací k románu s "politickým přesahem", v němž neskrývá své zklamání z rodné země. Začalo to Vietnamem a končí spasitelskými válkami George W. Bushe po 11. září 2001, které v knize zachytil s takřka dokumentární přesností.
Symbolicky pak vyznívá věta, kterou obhroublý, ale výborně střižený zálesák Ketchum udílí Dominickovu synovi, slavnému spisovateli Danielovi: "Jsme ztracenej národ, Danny. Přestaň se mrcasit s ptákovinama." To mrcasení odkazuje k autorově zjevné nepolitičnosti, příliš subtilním tématům, která nepojmenují to podstatné.
Jenže to podstatné, úzkost z nebezpečného světa, Irving pojmenoval už dávno. Skoro se zdá, že ty čím dál nepravděpodobnější děje a postavy jsou jen manévry, kterými autor zastírá nejhlubší strach a smutek, dosud efektně rozpouštěný v literatuře a psaní.
S postupujícím věkem má sklon nejen k rozvláčnosti, ale i k nostalgii a sebechvále, která se promítá právě do postavy spisovatele Dannyho. Nápadně se podobá autorovi (včetně některých životních okolností) a od počátku je předurčena k výjimečnosti. Škoda jen, že se román na rozdíl od Dannyho neřídí zásadou: "Čeho je moc, toho je příliš."
John Irving: Poslední noc na Klikaté řece
Překlad L. a L. Trávníčkovi. 567 stran, cena 369 korun
Hodnocení MF DNES: 50 %
