O tom, že tzv. "HušákArena" je všeobecně nesympatické místo, počínaje osobou svého "kmotra" přes styl cateringu až po počet nejrůznějších Pánů Důležitých na každém rohu a u každých dveří, je poměrně obecně sdílený dojem. Z hlediska návštěvníka, který sem chodí pouze na hudební program, se to ale všechno dá přežít, pokud se vyvede to nejdůležitější, totiž zvuk. A to je skutečně málokdy.
Bohužel, ani koncert Aerosmith, kteří nastoupili po hodinové(!) pauze po domácí předkapele Gate Crasher, onou výjimkou nebyl. Příšerná zvuková koule, která se po většinu vystoupení (až téměř ve finále se zvuk trochu pročistil...nebo si uši konečně zvykly?) valila do publika, a to i do zdánlivě ideálního prostoru kolem zvukaře na ploše, nedala rozeznat jednotlivé složky soundu kapely, jindy naopak - zjevně oproti záměru tvůrců - z některých partů dělala prostřednictvím hlukové intenzity sólové.
Publikum si nicméně, jak bylo možno soudit z reakcí, zvukovou nekvalitou nenechalo zkazit náladu, což je konec konců jediná rozumná možnost, jak se k takové věci postavit. Aerosmith za tuto vstřícnost svoje četné fanoušky odměnili koncertem, na kterém lze jinak jen těžko hledat mouchy - snad s výjimkou toho, že jednomu každému by bezpochyby sedl v detailech odlišný setlist (autor těchto řádků např. postrádal svou oblíbenou Jane´s Got A Gun, avšak nikomu to nevnucuje).
Setlist koncertu1. Love in an Elevator Přídavek: |
Jinak ale Aerosmith předvedli - zvlášť na svůj věk - obdivuhodně energický výkon se vším, co k jejich rock´n´rollovému stylu patří. Kapela v současné době funguje tak, že jsou na jedné straně (resp. vpředu) "Toxická dvojčata" Steven Tyler a Joe Perry, na druhé straně (vzadu) zbytek kapely. Nic na tom nezmění ani třeba prostor pro bubeníka Joeyho Kramera k sólu na bicí. Pány pódia jsou prostě a jednoznačně oba spoluautoři repertoáru.
Přestože o jejich osobních vztazích kolují nepříliš lichotivé legendy, skvěle se ve světlech reflektorů (mimochodem výborně "vychytaných", totiž tak, že světelná a vůbec vizuální show nepřekrývala dominantní hudbu, naopak ji podpořila) doplňují a když na samém konci představí Tyler svého "bráchu" jako Joea fuckin´ Perryho, zní to tak láskyplně, že jiná varianta významu toho vloženého slova vůbec nepřichází v úvahu.
Oba se totiž výborně doplňují po těch dlouhých letech i svými styly: Tylerovo zpívání je skutečně ze stejného rodu jako Perryho hraní na kytaru: odvázané, v baladách (kterých bylo vlastně o dost méně, než asi leckdo čekal) citlivé, v bluesově orientovaných kouscích stylové, ale ne úplně klišovité; za všech okolností ale velmi sebevědomé až fanfarónské, tak, jak to Aerosmith odkoukali od svých pravzorů Rolling Stones. A jak to prostě má u téhle muziky být.
Vyjádření O2 areny ke skutečnostem zmiňovaným v textu naleznete ZDE
Aerosmith
předkapela Gate Crasher
Praha, O2 Arena, 1. července 2010
pořádala agentura Live Nation
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
