
Nikoli tedy její rozmělnění v byť třeba i kvalitně odvedeném řemesle. Stručně řečeno: fanoušek mnoha dnešních rhythm´n´bluesových hvězdiček nebo takového Seala se z knihy dozví mnoho o tom, kudy vedla cesta k jejich dnešnímu výrazu, je samotné ale autor nechává - v kontextu zaměření knihy samozřejmě správně - stát zcela stranou.
Je jasné, že mladý publicista ze střední Evropy musí takovouto knihu pojednat zcela jinak než jeho potenciální kolega, který vývoj černé hudby zažíval dlouhá desetiletí přímo v jejím epicentru, tedy v USA.
Veselý pracuje s prameny všeho druhu, je znát, že má nejen mnoho načteno (nejen díla hudebně-publicistická, ale také literárně- a filmově-vědná, sociologická, filozofická, politologická a historická), ale dokáže načerpané informace zpracovat do často originálních souvislostí a udělat si na ně vlastní názor.

Právě tyto osobní názory jsou cenným kořením Hudby ohně. Bez ohledu na to, že některé jeho vývody a nalezené souvislosti možná trochu hnou žlučí odborníkům na konkrétní žánry, jsou zcela relevantní a - většinou - vypodložené solidními argumenty.
Lze oprávněně namítnout, že jako většina podobných autorů Karel Veselý klade důraz na informace, které jeho teorie podporují a protichůdné spíše eliminuje, ale ani to není chyba jeho práce. Pokud podnítí diskusi nebo alespoň přinutí k přemýšlení v souvislostech, bude to jen dobře.

Karel Veselý v Hudbě ohně nepostupuje v žádném případě striktně chronologicky. Informačně velmi hutné a přitom čtivé vyprávění strukturuje do tematických vzájemně propojených tematických celků, v nichž pro něj není problém během pár stránek projít například od mississippského blues přes jamajský dub a počátky hip hopu až k technu. Nachází ale styčné body, na jejichž základě působí řetězení jeho myšlenek logicky.
Veselý je především hiphopovým odborníkem a právě jeho psaní o tomto mimořádně členitém fenoménu je nejhlubší, nejkošatější a informačně nejhodnotnější. Velmi dobře se orientuje i v soulu a funky, méně silný v kramflecích je zřetelně v žánrech jako je blues, jazz či reggae, a které, právě i vlivem ne úplně stoprocentní orientace (a také vlastního radikalismu, který je jistě relevantní) považuje, ať už mezi řádky nebo přímo ve svých tvrzeních, za "mrtvé".

Problémem knihy tedy není informační chudoba nebo autorovy třeba i diskutabilní názory. Nejde konec konců o encyklopedii, kde musí být všechno dokonale a bezpříznakově vyváženo. I výtvarně a polygraficky je kniha příjemná pro oko a do ruky (autorem ilustračních koláží je mimochodem člen hiphopových PSH Vladimír 518). Poměrně zásadní kaz na kráse ale odhlíme při hlubším začtení se do knihy.
Hudba ohně má více než čtyři sta stran, a to - bohužel - čtyři sta stran, které nepřehlédlo oko "nezúčastněného pozorovatele", neboli nakladatelského redaktora. Při práci na tak rozměrném díle samotný autor nemůže ohlídat všechno, ani kdyby psal jako Pánbůh a gramatiku ovládal s grácií Pavla Eisnera.
Nejde jen o občas poněkud šroubované věty, nešikovné překlady se zbytkovými anglismy, nekoncepční práci se zkratkami (stává se, že je bez vysvětlení použita zkratka, která je "rozluštěna" až o několik stránek dál - ostatně, dobrý redaktor by autorovi jistě poradil na závěr zařadit i slovníček ne úplně běžných pojmů a zkratek), ale i chyby gramatické, zejména v interpunkci. Čtenář zbystří tímto směrem pozornost ostatně už na samém začátku: autorův úvod totiz končí v půli věty...
Na druhou stranu je pozitivní, že tyto, tedy jediné podstatné, chyby lze při případném dotisku nebo dalším vydání vychytat, knihu pročistit a tak ji i po formální stránce zařadit tam, kam svým obsahem a stylem patří. Totiž k tomu nejzajímavějšímu a nejpřínosnějšímu, co v původní české knižní hudební publicistice kdy vyšlo.
Karel Veselý: Hudba ohně
vyd. BiggBoss 2010, 432 stran
Hodnocení iDNES.cz: 70 %