The Imagine Project ovšem není album jazzové, nahraným materiálem i zvukem velké části písní má blízko k popu. Což není u Hancocka nic nového. Inspirace popmusic mu byla blízká už od dob spolupráce s Milesem Davisem na konci 60. let, na svých syntezátorových albech ze 70. a 80. let se nebál odrazů funky a původní černé disco hudby.
V roce 1996 na skvělém albu The New Standard do akustického jazzového kabátu oděl pianista hitovky od Beatles po Nirvanu a kolekci klasických popsongů zpívaných hvězdami tipu Stinga či Christiny Aguilery nabídl na albu Possibilities v roce 2005. Svou zatím poslední Grammy (z celkem dvanácti) dostal v roce 2008 za album coververzí Joni Mitchell River: The Joni Letters.
Ale právě k Possibilities má The Imagine Project konceptuálně asi nejblíže. Hancockovo jméno má samozřejmě na hudební scéně takovou váhu, že se na jeho desce rád objeví nejspíš kdokoli. Poměrně obvyklá otázka u podobných projektů ale vždycky, zní, zda by méně nebylo více.
A tuto otázku i v případě tohoto projektu nadnáší už vstupní položka, coververze Lennonovy Imagine. Jistěže po hudební stránce krásná píseň je patetickým textem spjata s dobou svého vzniku, v původním civilním Lennonově podání ji nicméně lze přijmout i dnes. Když ale v intru tento text "procítěně soulují" Pink a Seal, je to víc než na pováženou.
V dalším průběhu téhož songu přebírá hlavní zpěvní part India.Arie, která sice na patosu mírně ubere, malijská hvězda Oumou Sangare dodá příjemný africký šmrnc, nicméně pocitu, že posloucháme přearanžované a naleštěné "nic" se nelze ubránit ani po přečtení kompletní sestavy všech podílníků, jejíž soupis zabere celou stránku bookletu.
Konžští svérázové Konono No. 1 rozhodně vyznění písničky nepomáhají, stejně jako kytarový génius Jeff Beck, který svým nástrojem výrazněji "promluví" jen v jednom melodickém kolečku. Slavní basisté Marcus Miller a Larry Klein (koproducent alba) jedou funky základ sice spolehlivě, ale vlastně zaměnitelně, stejně jako bubenický "megaprofík" Vinnie Colaiuta.
Přestože se jedná o titulní píseň, Imagine naštěstí není signifikantní pro celé album. Hned následující Don´t Give Up Petera Gabriela dojem výrazně napravuje. Zde sází Hancock na větší průzračnost, Johna Legenda, který se ujal Gabrielova vokálního partu, a Pink, jež převzala ženskou úlohu po Kate Bush z originální nahrávky, nenutí do žádného velkého soulování a výsledkem je příjemný cover.
Podobný případ je i samba Tempo de Amor brazilského kytaristy Badena Powella, kde Hancock poprvé úročí svou pověst vynikajícího klavíristy, byť na ploše velmi střídmé. Následující položka alba, Space Captain, kterou už na začátku 70. let proslavil Joe Cocker, je majstrštykem desky.
Spolu s Hancockem u klavíru se tu sešla manželská bluesová dvojice Susan Tedeschi (zpěv) a Derek Trucks (slide kytara). O velmi uvolněném a na nic si nehrajícím výsledku svědčí i videoklip, ve kterém hudebníci sedí ve studiu a "jen" hrají, bez jakýchkoli zbytečných vymyšleností. A "rozhovor" jazzujícího Hancocka s bluesujícím Trucksem je rozhodně jedním z nejsilnějších momentů alba, ne-li vůbec nejlepším.
Se ctí vcelku vybruslil Hancock a spol. i z dalšího oříšku, The Times They Are A-Changin´ Boba Dylana. Přizval si irské The Chieftains a jejich krajanku, zpěvačku Lisu Hannigan, jež zpívá text jak v angličtině, tak gaelštině. Vyloženě příjemné jsou miniatury chieftainského houslisty Seána Keanea i dalšího hosta, přeslavného malijského hráče na koru Toumaniho Diabatého.
Přes celkem příjemnou, ale oproti Tempo de Amor nevýraznou latinu La Tierra se album přenese k dalšímu multikulturnímu pokusu, který vlastně není překvapivý ničím jiným než samotnou svou existencí. To když se v propojené africké písni Tamatant Tilay a Exodem Boba Marleyho sešli s Hancockem afričtí "bluesmani" Tinariwen, králové tex-mex Los Lobos, stále proslulejší konžský raper (zde ovšem zpívající) K´Naan. Spojení spíše účelové než beze švů funkční.
Vlajku Indií křtěné psychedelie zvedá Hancock s Davem Matthewsem u mikrofonu a kytary v beatlovském coveru Tomorrow Never Knows. Píseň utkví hypnotičností, avšak onoho přirozeného spojení kultur, které je v původní nahrávce, nedosahuje.
Naopak relativně komorní pojetí soulového hitu Sama Cookea A Change Is Gonna Come výsledku svědčí, byť v některých výkřicích zpívajícího Jamese Morrisona je znát vetchost jeho hlasu ve srovnání s jakýmkoli skutečným soulmanem. Naproti tomu klavírní part Herbieho Hancocka, nejvýraznější a s nejdelším sólem na albu, je příjemným zážitkem pro všechny, kteří pianistu mají rádi v jeho nejkořennější podobě.
Závěrečná tečka v podobě písně Larryho Kleina The Song Goes On je probarvena sitárem virtuózky Anoushky Shankar a zcela stylově ji probarvují čisté tóny sopránsaxofonu Waynea Shortera. Tady už jde spíš o moderní indickou hudbu než mezikulturní experiment, stejně jako v některých předchozích písních se zde ale iniciátor konceptu Herbie Hancock poněkud ztrácí.
Možná ještě víc než kterékoli předchozí Hancockovo album připomíná The Imagine Project album The Big Blue Ball, které vzešlo z multikulturních jamsessionů ve studiu Petera Gabriela (recenze zde). A při jejich srovnání se potvrzuje, že přirozené a z momentální chuti na jednom místě vzniklé nahrávky fungují daleko lépe než planetární konceptuální projekty.
V rámci turné k albu The Imagine Project shodou okolností koncertuje dnes večer Herbie Hancock v Bratislavě. Patrně dojde i na instrumentální provedení některých písní z alba, bezpochyby ale v základním kvartetním obsazení, bez hostů slavných jmen. I když album samo o sobě rozhodně není zmařená šance, nelze se zbavit svrchu zmíněného pocitu. Že totiž i v tomto případě bude méně více.
Herbie Hancock: The Imagine Project
vyd. Sony Music, čas 46:16
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
