RECENZE: Film o Facebooku zaslouží Oscara. I za to, že není jen o Facebooku

O novince Davida Finchera se mluví jako o události sezóny a žhavém adeptovi na Oscara. To první platí určitě: vyrovnanější film letošní rok nepoznal. A minimálně za režii by si Social Network ocenění taky zasloužil. Přišpendlit divákům oči na plátno, a přitom jim neukázat víc než počítač a pár studentů, to zkrátka dokáže jen mistr.

Když film popisující zrod nejznámější sociální sítě vstoupil do kin, přihlásil se ke slovu skutečný „pán Facebooku“, doposud mlčící Mark Zuckerberg.

A stěžoval si: filmový Mark prý vůbec nepochopil, proč vůbec něco takového jako Facebook vzniklo. Podle skutečného Zuckerberga z filmu plyne, že mu mělo jít jen „o holky a společenskou prestiž“, ale ve skutečnosti to bylo jinak (více ZDE).

Fincherovština bez akce

Upřímně: ono je úplně jedno, jak to bylo doopravdy. Podstatné je, že funguje to, co Fincher vymyslel a stvořil. A že je toho na film, kde se v podstatě jen mluví nebo ťuká do klávesnic, hodně - na své si přijdou fanoušci fincherovské atmosféry, stejně jako milovníci „velkých“ lidských příběhů, a dokonce i vyznavači thrillerových dramat.

Sociální síť

90 %

USA, 120 min.

režie: David Fincher,

hrají: Jesse Eisenberg, Andrew Garfield, Justin Timberlake, Brenda Songová

Kinobox: 82 %

IMDb: 7.8

Tak jako uměl Fincher mísit nálady a styly v oscarovém Benjaminu Buttonovi, zvládá je totiž nenásilně prolínat i zde. Harvard v jeho podání může být stejně tak pulzujícím světem puberťáků, jako labyrintem nepřehledných společenských vztahů, symbolů a intrik. Má v sobě rafinovanost Hry i ošuntělost Klubu rváčů, ale stejně tak ho lze brát prostě jako (dražší) školu. Záleží jen na nás, co si vybereme.

Mimochodem Facebook a internetový svět jako takový je v podstatě to poslední, oč Fincher jeví zájem. V centru jeho pozornosti stojí člověk, nikoli společenský fenomén. Výsledek? Dynamický snímek místo nudné analýzy.

Mark Zuckerberg tak není představován jenom jako génius; je to i sotva odrostlý kluk s komplexy a nedostatky, který neví, co dál.

Když sedí před komisí, která posuzuje jeho vinu nebo nevinu (kauza s dvojčaty Winklevossovými), působí chvíli jako fracek, chvíli jako sebejistý byznysmen a ignorant. Pak ale stačí mžik a před očima se nám hrbí obyčejný zklamaný kluk, rozechvělá nakřáplá duše dítěte.

Zakuklená moralitka

Jesse Eisenberg portrétuje Marka geniálně mnohoznačně, takže divák neví, jestli ho má nenávidět, nebo milovat. Každopádně právě jeho postava a její vztahy s ostatními zajišťují, aby Fincherův snímek bavil od začátku do konce. Ve své prapodstatě totiž nevypráví nic jiného než odvěký lidský příběh o lásce, přátelství a žárlivosti.

Když se Social Network dostaneme na dřeň, zjistíme, že je to vlastně „jenom“ dobře zakuklená moralita: ten samý Mark, který se do programování revoluční sociální sítě pustil proto, že se cítil opuštěný, zhrzený a zneuznaný, sedí na konci filmu s miliardou na kontě, leč zase opuštěný, zhrzený a zneuznaný. Teoreticky má miliony přátel (virtuálních), v praxi nikoho. Jeho „záchranou“ je facebooková stránka se žádostí o přijetí mezi přátele. A tak refreshuje a refreshuje...

Mimochodem ač se Fincher úpěnlivě snaží vyhnout jakýmkoli přímým soudům na adresu Facebooku, jeho postoj z filmu jasně vycítíme. Absurdita takzvané virtuální reality z filmu přímo křičí. Jejím dokonalým ztělesněním je Sean Parker, spoluvynálezce Napsteru a samozvaný spasitel Markova byznysu.

Hudba a půl je hotovo

Zatímco opravdový přítel Marka, Eduardo, potí krev, aby pro firmu, respektive Markův splněný sen, vykřesal maximum, Sean přijde, udělá show a má v hrsti všechny. Nejen Marka. Ostatně přesně to - přijít a oslnit - se skvěle daří také jeho hereckému představiteli Justinu Timberlakeovi. Mantru sociálních sítí - jde o to být cool a dát o sobě vědět - vtělil do postavy Seana s nečekanou přirozeností. Ze zpěváka se stal herec.

Šťastnou ruku ovšem neměl Fincher jenom při výběru herců. Na tom, že je Social Network rytmický a dynamický, že neustále tepe bez ohledu na to, jestli se v něm zrovna něco děje nebo (zdánlivě) ne, má i autor hudby Trent Reznor. Předák kapely Nine Inch Nails vytvořil pro Fincherův opus dokonalý chorál - chladný i podmanivý, industriální i živočišný, temný i nadějeplný.

Rezonuje s dějem, zastupuje interpunkci a tam, kde je třeba, vytvoří pocit dramatu, až zadíráme nehty do sedačky. Není nic proti Fincherovi, když řekneme, že bez hudby by film přišel o dobrou půlku emocí.

Stejně jako by sama hudba nebyla nic, kdyby ji nedoprovázela obrazová virtuozita a mistrovský střih - aspekty, které i film prostý akce dokážou proměnit v plnohodnotnou podívanou.

Přemýšlela jsem, který z posledních dvou filmů Finchera bych si chtěla pustit znovu: doširoka rozkročený Případ Benjamina Buttona nebo střídmý Social Network? Dramaticky podaný příběh s velkým P či nenápadnou, ale ostrou skicu? Zvítězila druhá možnost. Pořád totiž platí, že méně je mnohdy víc.