RECENZE: Pan a paní Hitchcockovi servírují milý chytrý film

Film Hitchcock má jedinou oscarovou nominaci: za masky. Jako by se už bralo za samozřejmost, že Anthony Hopkins titulního hrdinu a Helen Mirrenová jeho ženu hrají "oscarově" i bez další sošky.

Což tentokrát, při vší úctě k neodolatelné Hopkinsově přeměně v mohutného mistra napětí, platí hlavně o herečce. Snímek natočený podle knihy, kterou její autor Stephen Rebello nazval Alfred Hitchcock a natáčení Psycho, nestaví do popředí ani tradiční životopis umělce, ani přitažlivé pozadí "filmu ve filmu", nýbrž lehce rozháranou manželskou romanci. Odtud zjevně pramení mírné zklamání části diváků: ne že by čekali víc, ovšem očekávali něco jiného než pohled do soukromí pana a paní Hitchcockových. Natož pohled, který více než slavného filmaře objevuje i oslavuje jeho ženu, scenáristku, střihačku, asistentku, rádkyni a dobrou vílu Almu Revilleovou.

Zdvořilý, leč ostrý humor

Hitchcock

65 %

USA, VB, Austrálie, 2012, 98 min.

režie Sacha Gervasi,

hrají Anthony Hopkins, Helen Mirrenová, Scarlett Johanssonová, Danny Huston

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.8

Scénář filmu Hitchcock, který do našich kin dorazí ve čtvrtek, napsal autor filmové Černé labutě John J. McLaughlin. Častěji se však věnuje televizní tvorbě a je to znát. Vypráví totiž příběh komorní, soustředěný, sarkastický, rozbolavělý, oddaný dobové náladě, nerušivý a nepřekvapivý. Namísto oslnivého zážitku tu poskytuje pocit uvolněné pohody. Ale vlastně, proč by ne.

Hlavní oporu Hitchcocka představuje vtip včetně vypravěčského rámce, v němž se okomentuje názorná vražda nebo vyzve k vypnutí tehdy neexistujících mobilů. Píše se rok 1959, právě má premiéru režisérův thriller Na sever severozápadní linkou a Hopkinsův tehdy šedesátiletý hrdina brblá, proč po něm chtějí pořád totéž, když on si právě vyhlédl Psycho, proč přitom už hledají někoho jiného, mladšího a jestli snad vadí, že je příliš "korpulentní". Štiplavé odpovědi jeho manželky dávají vyniknout krásné britské angličtině obou herců na půdě Hollywoodu a zároveň ostrovnímu humoru, jenž při vší zdrženlivé zdvořilosti dovede pořádně hluboko bodnout.

Mirrenová vítězí

Hádají se jako staří manželé; přesně tohle podobenství sedí ke špičkování dvojice, která se dávno navzájem prokoukla, ví, jak tišit i ranit, a přesto vždy znovu těžce nese třeba jen domnělé křivdy či zrady. Výsek z jejich životů střídá mužovu slabost pro mladé plavé herečky a ženino zneuznání promítnuté do důvěrné spolupráce s jiným autorem; vesměs však v nadsázce, provázející rovněž dietní teror ženy vůči manželovi či jeho tajné výpravy k ledničce. Zkrátka žádný velký třesk, pouze důvěrné, přívětivě starosvětské vyprávění, v němž domácké scény paradoxně jiskří víc než Hitchcockovy hádky s cenzory či zákulisní retro ateliérů.

Hopkins má ve finále nádherné sólo spojené s proslulým krvavým výjevem z Psycha, přesto vítězí Mirrenová, již nesvazuje nutná podobnost se skutečnou postavou. Milý chytrý film natočil jako hranou prvotinu britský režisér Sacha Gervasi, který si získal ostruhy hudebním dokumentem o kapele Anvil, k hereckým legendám však přistupuje s pokorou vylučující jasnější vlastní postoj. A divák má občas dojem, že už to všechno někde viděl. Přesně tak, naposledy loni v díle z téže doby i branže Můj týden s Marilyn.