RECENZE: Na Vinohradech hrají o černém svědomí uprostřed tichých hor

Zkušebna pražského Divadla na Vinohradech představila komorní hru Dva, která patří mezi nejklasičtější a nejhranější slovenská díla. Malý prostor inscenaci o svědomí a vině sluší, zároveň by jí slušelo méně slov.

Augusta hraje Jan Plouhar, ovdovělou ženu Zuzana Vejvodová. | foto: Divadlo na Vinohradech

Drama Dva napsal Július Barč-Ivan v roce 1945 a plně v něm reflektuje tehdejší převratnou dobu konce války, kdy se hromadně účtovalo na všech stranách barikády a kdy byla nutnost trestu a pocit viny hlavním hnacím motorem událostí.

V komorní hře se přeneseme do roubenky kdesi ve slovenských horách. Zde si trojice artistů, dva muži a jedna žena, vyříkává nedávno spáchaný čin, který ani jednomu z nich nedává spát. Dva jsou oba muži, klauni Mauro a August, kteří zosnovali zabití svého kolegy a nyní bojují se svým svědomím. Vzájemně se nemají rádi, ale pojí je pocit viny.

Ženě mrtvého byl čin nespravedlivě připsán, pološílená vdova je na útěku a bere si s sebou i chiméru svého muže, kterého dál bezmezně miluje. Dva jsou zde tedy i oba odtržení partneři. "Zabil jsem člověka a teď si žije dál. Byl to parchant a teď je hodný," lituje August, když vidí, jaký měl jeho čin fatální dopad na psychiku artistky, již by chtěl sám pro sebe.

Nevyvážená dvojice

Existenciální a symbolistická hra pracuje s palčivými otázkami doby a není divu, že se v 50. letech na divadelní prkna nedostala. Na slovenských scénách se začala objevovat až v letech osmdesátých a nyní patří mezi nejčastěji inscenované. U nás je k vidění vůbec poprvé.

Dva

65 %

Divadlo na Vinohradech

premiéra: 23. září 2013

hrají: Marek Holý, Jan Plouhar, Zuzana Vejvodová, Luboš Veselý

Komorní zpracování v prostorách zkušebny pražského vinohradského divadla hře sedí, uzavřenost dřevěné chaty dobře koresponduje s vězením svědomí. Přítomnost horského nekonečna, které má v podání autora (původně evangelického faráře) symbolizovat snad i mlčenlivou přítomnost Boha, je dobře naznačena minimalistickými zvuky fujavice, štěkotem či štípáním dřeva.

Problém přináší trochu nevyvážená ústřední dvojice. Zatímco ustrašený Mauro Marka Holého působí civilním dojmem, August Jana Plouhara příliš přehrává. Když poprvé vpadne do místnosti, dala by se atmosféra krájet, postupem času se však jeho přepálená energičnost trochu okouká. Inscenace se pohybuje v únosné délce, přesto by mohla být kratší, místy totiž herci řeknou více, než by bylo třeba. Ústřední tíživost svědomí však Dva v divákovi dokážou vyvolat dostatečně.