Nikam – tak se jmenuje novinka básníka Ivana Wernische, jedné z nejdůležitějších postav české poezie posledního půlstoletí. Ten název sice moc nadějí nedává, ale o to větší dobrodružství zažije čtenář uvnitř knihy. Letos osmašedesátiletý autor, který má na svém kontě více než tři desítky titulů, tu rozehrává hned několik partií najednou.
Chytře míchá díla ze svého raného období se zralými texty, střídá poezii s prózou nebo komorním skečem, balancuje mezi groteskou a tragédií, střihne si někdy více, jindy méně zřejmé stylistické či motivické "překrady" z vlastního díla. Ale předně: zůstává ve svém psaní živým a inspirovaným, lehce udiveným, ale i skepticky chápavým tvůrcem, kterého je radost číst. A to hned z několika důvodů.
Odkud pochází Wernischova poetika?
Sbírku Nikam uvozují Wernischovy texty z konce padesátých let. Jde o básně šestnáctiletého studenta, psané v duchu prvorepublikového poetismu, či spíše surrealismu. Ale jejich směr je dvojí.
Neodkazují jenom k minulému, otevírají také nové obzory. Napovídají čtenáři, odkud se vzala básníkova fantazijně-snová poetika, kterou se proslavil ve svých knížkách ze šedesátých let – a se kterou se po svém vyrovnává dodnes.
Tu dnešní, aktuální polohu Wernischova díla zastupuje v novince především ústřední próza Anděla. Jde o text syrový a zemitý, který je vsazen do civilních kulis a živen bizarní tragikomikou, jakou nabídl Wernisch mimo jiné v loňských Kominických lodích.
Anděla je rozvržená do sedmdesáti úsečných kapitol, v nichž trio opilců stíhá titulní krásku. Ale nedostihne ji: příběh zůstává otevřený. Podobně jako verše v závěru knihy: "Kam vede ta cesta/ Nikam."
Finále stošedesátistránkové sbírky patří melancholii a chmurám. Wernisch skoro jako by tu říkal: Život není nic jiného než čekání na smrt. Ale vzápětí se šibalským úsměvem dodává: Ale to čekání si lze docela příjemně krátit hrou. I když je to hra na ostří nože.
Ivan Wernisch: Nikam
Druhé město, 2010
168 stran, 199 korun
HODNOCENÍ 90%
