RECENZE: Sněhová vánice patří Ondřeji Brouskovi. Jen ne a ne přestat

Hru Andorra pojal autor Max Frisch jako kritiku rodného Švýcarska. Kromě vykreslení národní povahy zde obsáhl i doznívající křivdy druhé světové války. Uvádí ji pražské Divadlo na Vinohradech.

Představení Andorra zaujme hlavně vizuálním zpracováním. Celé pódium je ohraničené zábradlím a dává tak najevo stísněné rozměry malého státu.

Hlavní postavou vinohradského představení je sotva dospělý Andri (Ondřej Brousek), adoptivní syn Učitele (Václav Vydra). Ten ho nalezl a přijal za svého i přesto, že je židovského původu, což byl v prudérní zemičce, kde každý každého zná, skoro až hrdinský čin.

Andriho exotičnost se však s jeho dospělostí stává spíše problémem, opatrní místní, kteří žijí v neustálém strachu z jakéhokoli útoku zvenčí, mu stále více dávají najevo, že ho v podstatě nikdy nepřijali mezi sebe. A když Andrimu i jeho adoptivní otec, který za ním vždy stál, odmítne dát ruku své pravé dcery Barblin (Ivana Uhlířová), začne být jasné, že problém nebude jen v původu.

Vyjasňují pozice

Herci často zůstávají na jevišti i v době, kdy se jich aktuální dění netýká, a dokreslují tak klaustrofobičnost země. Horský státeček navíc neustále zasypávají sněhové vločky, které scéně dodávají křehkou poetiku a zvláště v drsných pasážích skvěle podtrhují drastičnost doby. Děj  dobře posouvají i výpovědi jednotlivých postav na mikrofon, které jakoby před soudem zpětně komentují prožité události. Dalším zajímavým motivem jsou velké digitální hodiny, které odčítají čas do příchodu nacistické hrozby.

Andorra

65 %

Divadlo na Vinohradech

premiéra: 13. září 2013

režie: Martin Čičvák

hrají: Ondřej Brousek, Ivana Uhlířová, Václav Vydra, Simona Postlerová a další

Inscenace patří Ondřeji Brouskovi. V momentě, kdy na obrovském kvádru uprostřed scény čelí nespravedlivému honu a zároveň si se svou Barblin za intenzivního sněžení vyjasňují pozice, hra dramaticky vrcholí.

Žel bohu, to však není konec v nejlepším, následuje rozvláčný  obraz, kdy jsou Andořané v šátcích potupně voděni po náměstí. V době, kdy už bylo vše řečeno, je to jen zbytečné natahování už tak dlouhého představení. Navíc nepříliš přesvědčivé výkony některých herců zde pohřbí i poslední zajímavý moment, kdy Andri dramaticky odchází ze scény vstříc smrti.

Frischův motiv Andriho nejasné identity a myšlenka, zda ji vlastně více neutváří názor okolí, by totiž hře bohatě stačily. Vyrovnávání se švýcarským svědomím nám tolik neřekne. Kdyby Andorra krátila, přinesla by stále aktuální téma v lákavém obalu.