RECENZE: Čert zhasne světlo v sále, zpívá nástupkyně Hany Hegerové

Šansoniérka Szidi Tobias hovoří o svém albu Jolanka jako o radostném. Radost v něm jistě je, ale vychází z duše plné nostalgie, smutku a vzdoru.

Szidi Tobias | foto: Pavla Hodková

Szidi obal

Szidi Tobias na českou scénu uvedla dvojice Hapka–Horáček. Od té doby lze o zpěvačce mluvit jako o „federální“ včetně zařazování českých textů na její slovenské desky včetně té aktuální. K žánru šansonu ji předurčuje její herecké povolání.

Je členkou bratislavského divadla Astorka a jako taková dokáže to, co mnozí její slavní předchůdci včetně třeba také původně herečky Hany Hegerové: dodat zpěvu dramatický rozměr, mnohdy i značnou dávku patosu, který je šansonu vlastní, ale na druhou stranu i vcítění do až lidové přirozenosti. Umí obsáhnout polomluvený projev i vyzpívat silné melodické pasáže, přičemž obě polohy výborně korespondují s jejím „waitsovsky“ hrubým hlasem.

V bláznivém světě

S Tomem Waitsem na albu nespojuje Szidi Tobias jen hlas, styl zpěvu a místy některá aranžmá, ale i první písnička Hore nohami. Bláznivý svět tu pojmenovává převlečena za cirkusovou vyvolávačku (“Trepem sa za vami púšťami, horami / nesiem vám zvesť, že svet je hore nohami!“), což je i Waitsova oblíbená šarže.

Jolanka

90 %

Szidi Tobias

vyd. Pavian Rec. 2014

K tomuto pomyslnému „A“ doříkává pak zpěvačka „B“ v závěrečné, jedenácté písni alba, kde na rozporuplnost současnosti nachází odpověď ve slovech „Nech sa deje, čo sa deje, / hlava sa mi krúti. / Nejako to doklepeme, / nie je prečo smútiť. / Nech sa deje, čo sa deje, / krivdy, jazvy, žiale, / čert si po nás pozametá, / zhasne svetlo v sále“, jež je zhudebněna v odpichovém balkánském duchu.

Tvrdohlavá

Skutečné požehnání má Szidi Tobias v týmu, se kterým stabilně už léta pracuje. Skladatel Milan Vyskočko Vyskočáni píše přesně ten druh hudby, který jí sedí: objevuje se v něm hodně z klasického šansonu francouzského střihu včetně nezbytného akordeonu, ale v tomto případě se umí položit i do široce orchestrované písně se smyčci (Za lásku).

A podstatné jsou i ohlasy slovenského a maďarského folkloru, tedy hudebních genů, které má zpěvačka v krvi. Hlavním textařem je – ve slovenštině i češtině – zpěvaččin manžel Peter Lipovský, který samozřejmě musí znát pocity a pohled na svět své ženy nejlépe.

Skvěle to vystihuje třeba v jejím „autoportrétu“ Tvrdohlavá, kde ji vykresluje slovy: „Já nemám črty dám a ladnosť laní, / nežobrem maškrty z ich vlhkých dlaní, / mám povesť vichrice z dunajských taní / a reč tak rovnú jak baníci z baní.“

K autorskému týmu ovšem neodmyslitelně patří i základ hudebníků, kteří písně nahráli, a ten tvoří špičkoví občasní, bývalí či současní spoluhráči těch nejpozoruhodnějších ze slovenské scény, od Jany Kirschner přes Petera Lipu až po dvojici Longital; kytarista Martin Zajko, kontrabasista Martin Gašpar, bubeník Marcel Buntaj či perkusista Igor Ajdži Sabo plus dlouhá řada hostí.

Bez klišé

Jen dva texty pocházejí z jiné než Lipovského dílny. Krásným vyznáním své matce, napsaným v maďarštině, přispěla na album sama Szidi Tobias.

Za lásku, text k písni, věnované zpěvaččině herecké kolegyni Emílii Vášáryové, pak napsal klasik kvalitního slovenského textařství Milan Lasica. Ve třech vlastně velmi stručných a průzračných slokách ukázal, jak vyjádřit silnou emoci z rozchodu bez pentliček, velkých metafor, sentimentu a klišé.