Obava z přílišného otevíraní se a z takzvaných velkých slov totiž platí nejen pro velkou část hudebních tvůrců, ale i posluchačů. Jeden by si mohl myslet (a na základě kusých informací, které albu předcházely, se možná i skutečně lekal), že dříve živelná písničkářka se usadila, pokusí se teď vydat cestou jakéhosi rodičovského lyrismu a hladit po srsti. Ale takové obavy byly zbytečné.
Už první písnička Na sudá a na lichá, její první takty, než se přidá k akordeonu exponovaný hlas a první typicky "radůzovské" řádky textu (Ach, domov už tak blízko byl/když osud prásknul do kobyl/a když zas pustinou se daly v trysk/žalem zkroutil se mi pysk), naznačují, že se ocitáme zpět v klasickém zpěvaččině hájemství, které vybudovala zejména svými dosud nejlepšími alby Při mně stůj a V hoře, a že předchozí řadová deska V salonu barokních dam (recenze zde, ukázky a autorčiny komentáře zde) byla sice nikoli nezdařilým, nicméně přece jen úkrokem stranou.
Přestože hudebně Radůza navazuje na své dva zmíněné majstrštyky, zároveň se od nich koncepčně i obsahově liší. Jestliže totiž dříve byly jakýmsi nevyřčeným leitmotivem pomyslené "zápisky z cest", tentokrát vlastně album svým způsobem supluje autorčin deník. Dokonce až tak detailně, že u každé písničky najdeme v bookletu přesné datum, kdy ji Radůza napsala. Co konkrétně reflektuje, jaká událost jejího v posledních měsících a letech pohnutého i radostného života (více v rozhovoru zde) byla momentální inspirací, ale ví jen písničkářka sama. Nikdy nebyla z těch, kteří by vyprávěli své příběhy jednoduchými průhlednými slovy.
Jako vždycky si Radůza hudebně pohrává se žánry a výrazy, je mistryní zlomu, kdy v kontextu alba s převládajícím exaltovaným projevem nasadí v pravý čas křehkou ukolébavku, zazpívanou hlasem, který jako by snad ani nebyl její (Jako zázrakem spíš), nebojí se použít prvky, které upomínají na krylovské pochody stejně jako na "skal a stepí, divočinou" (Ještě poseď, starej brachu), když už se pustí do latiny, je stejně zároveň stylová i svoje jako její umělecká femme fatale Zuzana Navarová (Prostři stůl).
Je moc dobře, že se Radůza vrátila opět k akordeonu. V jejích rukou se dokáže tenhle nástroj rozehrát do všech svých barev a nepochybně ji "šťaví" i k jejímu typickému vokálnímu stylu - k harmonice, hlučnému instrumentu, se totiž nedá zpívat tiše, či přesněji "při zdi". Je potřeba ho "překřičet" a přitom nespadnout do hysterie. To Radůza zvládá naprosto s přehledem. A je-li potřeba v zájmu dynamiky alba zvolnit, sáhne ke kytaře nebo pozve na pomoc pár přátel (základní kádr doprovodné kapely tvoří kytarista Peter Binder, baskytarista Jan Jakubec a bubeník Miloš Dvořáček - bylo by mimochodem velmi lákavé tuto sestavu aspoň příležitostně slyšet i živě).
Na rukopisu Radůziných textů, který se vyvinul takřka k ryzí dokonalosti a dnes už by byl poznatelný asi i při pouhém čtení "naslepo", je kromě silných proklamativních veršů (za všechny "ani smrt nesrazí mě k zemi, přeci/jen k modlitbě dals mi kolena" nebo "mé tělo v zemi zetlí/ne však mé ´miluju vás´") skvělé "vytahování" krásných a bohužel pozapomenutých slov z českého slovníku - slova jako "pobratim" či "skřele" s takovým gustem snad žádný textař neužívá. Nemluvě o zdařilém vrácení vlastně krásného, přitom příšerně zprofanovaného slova "soudruh" ze sféry vulgarismů do slušné společnosti ("na tu cestu temným lesem/marně hledám soudruhy").
Album Miluju vás signalizuje, že Radůza dokázala nejen překonat nástrahy osudu, ale také z této bitvy vyjít snad ještě silnější než dřív. A i to pozitivní, co ji v poslední době potkalo, přetvořit za pomoci svého zřejmě bezbřehého talentu v naprosto autentický celek, který se řadí k tomu nejlepšímu, co za svou kariéru dokázala. To, že se jedná o jednu z největších událostí českého hudebního jara, se v tomto kontextu vlastně jeví jako téměř nedůležité. I když pravdivé.
Radůza: Miluju vás
vyd. Radůza Records, distribuce Indies MG, čas 50:10
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
