Nejstarší příběhy malých modrých skřítků, které v originále vyšly samostatně v roce 1959, vydává pod názvem Černí šmoulové nakladatelství Albatros. V první části ještě nejsou na scéně ani čaroděj Gargamel, ani kocour Azrael, skřítci v ní černají po štípnutí jedovatého hmyzu, koušou ostatní a taťka Šmoula se snaží najít protijed.
V létě to bude už šestapadesát let, co se u jednoho stolu sešel malíř zvaný Peyo a jeho přítel a nakladatel André Franquin. Peyo chtěl požádat o slánku, ale nebyl schopný si vzpomenout na to slovo, a tak řekl: "Podej mi prosím toho... šmoulu." Netušil, co se právě zrodilo za legendu.
Kreslíř Peyo v akci
Šmoulové byli několik desetiletí "jen" komiksem bez všech svých horších i lepších filmových a seriálových verzí. Příběh se slánkou neskončil jen u slova šmoula. Franquin byl povedená kopa a okamžitě začal nové slovo používat, aby označil činnost, pro kterou neměl pohotově výraz. Tak vzniklo sloveso šmoulit. Peyo zrovna tou dobou kreslil pro časopis Spirou příběh Johan a Pirlouit. Právě měl rozdělaný díl o kouzelné flétně, která pískotem přivolávala malé skřítky. A pro ně pak kreslíř použil toto jméno. Šmoulové mají modrou barvu díky Peyově manželce a koloristce Nině. V zelené by prý splynuli s pozadím a růžová by byla moc lidská.
Další dva roky pak trvalo, než se trpaslíci se šmolkovou kůží stali z vedlejších postaviček hlavními a dostali vlastní komiks. Ten originální má celkem patnáct příběhů ilustrovaných Peyem, který zemřel v roce 1992. Dalších šestnáct jich vzniklo po kreslířově smrti.
