Otvírák alba Pěšáci je nejvtipnější písnička celé desky s typicky mardošovskou slovní hříčkou v refrénu ("Není malých rokenrolí"). Je zábavné, jak baskytarista Mardoša dokázal dostat do textu svoje oblíbené kapely a zpěváky, dobrý je fór i s hudební citací Devo. Hudebně má písnička nejblíž k jakémusi uhlazenějšímu postpunku (což koresponduje s textem), svým způsobem předurčuje hudební linii celého alba.
Trilobeat představuje do jisté míry protipól předchozího songu a je prvním závanem melancholie, která je poměrně silným náladotvorným prvkem alba. Spoluvytváří ji nejen text, ale také hudba, v níž ustupuje "kytarovost" ve prospěch elektronických zvuků kláves, ale i klavíru.
To tu snad ještě nebylo - angažovaní Tata Bojs! Eko Echo je ale i díky projevu zpívajícího bubeníka Milana "Bublajse" Caise, který si text napsal "do úst", poměrně uvěřitelné a rozhodně netrpí přehnanou plakátovostí. Hudba se točí většinou kolem vyšťavené, dunivě přímočaré baskytary, refrén je naopak aranžérsky košatý.
Vítací je postavena víceméně na jediném nápadu. Nejsilnějším záchytným bodem písničky je angažmá dnes už jen příležitostně existujícího alternativního pěvecko-deklamačního souboru Ženy. Tata Bojs očividně nezapomínají na svoje kořeny na této scéně. Budou Ženy i na nějakém jejich velkém koncertě? Třeba v pondělí 16. dubna na křtu v pražské Akropoli? A vůbec - nebyla by to ideální předkapela?
Už prosakují názory, že Tata Bojs příliš zvážněli. Skutečnost je taková, že prostě dospěli - jednou k tomu dojít muselo. A není pravda, že by byli úplně rozjuchaní vždycky a ve všech svých hitech. Vzpomeňme si třeba na Ramínka. Takovými Ramínky nové desky - co do atmosféry - je písnička Nedám si ...díky.
Další výživnou sadu Mardošova slovního humoru přináší Informační - citovat nemá smysl, vtipných hříček s významy slov je tu spousta. Bylo by sice lze vytknout jistou "samoúčelnost" textu, ale je to zbytečné, je prostě zábavný. A kontrastuje s hudbou vyloženě a la Pink Floyd. Nebo Air...?
Nadčasová kytarovka s "divnými zvuky", silný slogan "své matné vzpomínky uchovávám na lesklém papíře", jakási obhajoba Mardošovy fotografické vášně a dobrá pointa. Splasklé vzpomínky jsou jednou z nejlepších písniček alba.
Ze Skovky pochází název celého alba, Tata Bojs ji tedy zřejmě považují za jednu z klíčových písniček. Každopádně je to asi nejtvrdší, vyloženě rockový song. Příběh o dvacet let dobře schovaném Bublajsovi je v prvním plánu veselý, jeho podtext při zobecnění zase až taková legrace není.
Spáč je typická "tatabojsovka". Kapela má poměrně výrazný autorský rukopis zvláště ve stavbě melodií a jejich propojení s texty, pro které je překvapivě příznačné hodně volné nakládání s přízvuky - přitom to neruší tolik jako u jiných. I Spáče nicméně obestírá jistý melancholický opar.
Druhou ekologicky laděnou písní, tentokrát z Mardošovy dílny, jsou Chudáci. Platí pro ně totéž, co pro Eko Echo - oproti pokusům jiných vcelku přirozeně a s nadhledem uchopené téma. Ani zarytý odpůrce Greenpeace nemusí přeskakovat.
Kudu Aditsuh, koketérie s korejštinou, samozřejmě nemůže být vnímána jako nic víc než zábavná hříčka. Proč tu něco takového zabírá místo? A proč ne?
Závěrečnou Hlídací uvádí skoro až "waitsovský" groove, sestavený prý ze zvuků kuchyňského nádobí a nářadí. Písnička přejde do jakéhosi netypického "moderního šramlu". Pro Tata Bojs rozhodně nejnetypičtější písnička alba. Nebo je to - při vědomí jejich hračičkovství - naopak?
